Hana Moravcová, úspěšná volejbalistka a reprezentantka. Život se s ní a její rodinou nemazlil. Na jejího otce ušila StB boudu při akci Kámen. Za nedovolené opuštění hranic, kterou ve skutečnosti nikdy nepřekročil, dostal tříleté vězení v jáchymovských dolech. Domů se pak vrátil jako zlomený člověk. Úspěšný vynálezce, básník a šéf Pokusného ústavu plzeňských Škodových závodů, který i za války pomáhal, pracoval až do konce života jako topič.
Moravcová rozená Valentová se narodila 8. srpna 1933 v Plzni.
Celý život pracovala v dopravních podnicích.
Vypracovala se do volejbalové reprezentace, s níž objela svět.
V roce 1990 otevírala státní hranice mezi českým Broumovem a německým Mähringem.
Žili si svůj sen. Emanuel Valenta původně vyučený švec se díky svému talentu vypracoval až na ředitele Pokusného ústavu Škodových závodů. Hana s rodiči a s mladší sestrou žila ve vile na Doubravce. Hrát si sem chodily děti ze širého okolí. Pak přišla válka. Hana vzpomíná, že otec doma ubytoval například dcery jednoho zaměstnance ze Škodovky, kterého nacisté poslali do koncentračního tábora. Po válce otec fabriku opustil a věnoval se vlastnímu podnikání.
Od únorového puče začali komunisté pronásledovat celou rodinu Valentových. Otci sebrali živnost, babičce obchod, přišli i o vilu, kde strana zřídila školku.
„Na 25. únor si pamatuji přesně, protože jsme poslouchali rádio, a to, co jsme z něj slyšeli, byla hlavně pro otce strašná rána. Věřil ale, že to takhle nemůže zůstat, že to není možné a vrátí se demokracie. Věřil v to i v době, kdy se pokusil o emigraci,“ vzpomíná Hana Moravcová.
Podle ní stále otec věřil, že pojede na pracovní cestu do Indie, kde by mohl pokračovat ve své práci. „Věřil, že dostane povolení k výjezdu, ale komunisté ho půl roku jen tahali na vařené nudli. Nakonec ho tam nepustili,“ říká a přiznává, že s odstupem času si uvědomila, že už tehdy si ho StB testovala.
Časem začaly rodině chybět peníze, manželství rodičů se rozpadalo. Jednoho dne se otec Hany zeptal, že se rozhodl odejít ze země, jestli by šla s ním. Tehdy odmítla. O emigraci spolu už dál nemluvili.
„Doma jsme od něj našli psaní a pár tisíc, že odchází, že se tady nedá žít, že nemůže najít odpovídající zaměstnání a že se tedy pokusí o přechod hranic. Doufal, že to nebude na dlouho, poměry v republice se zlepší a bude se moci vrátit. Odešel 1. března 1951,“ vypráví Hana.
O několik dní později se rodina dozvídá, že byl otec na hranicích zatčen za nelegální přechod. Nikdo v té době netušil, že to celé byla jen léčka a na hranice se ve skutečnosti nikdy nedostal.
„Ještě když měl dílnu tak za ním přišli. Nějaký Klér. Ten se seznámil s otcem. Řekl mu, že má nějakého známého a že ho může převést přes hranice. Že pokud by chtěl, tak ať řekne a že se to domluví. Za nějaký čas se otec rozhodl a domluvili se, že 1. března 1951 asi v pět hodin odpoledne bude čekat taxík někde v Sirkové ulici v Plzni a že pojedou," popisuje pamětnice.
Vůz zastavil až u Jalového Dvora. Odtamtud už musel jít Valenta pěšky. Podle instrukcí ušel asi dva kilometry, než narazil na německou hlídku. Vše bylo už za tmy. „Bylo tam napsáno "Deutsche Grenzpolizei". Ale to "Grenzpolizei" bylo napsáno s českým 'c'. Ale Němci to píší grenz. Čili tam byla gramatická chyba. No a tam ho začali vyslýchat. Pak někam fingovaně telefonovali a řekli, že když nemá zájem o spolupráci, tak že oni nemají zájem o něj. Začali mu přebírat věci a o všechno ho obrali. Peníze, fotoaparát, zlato, hodinky,“ popisuje Hana.
Už za týden si estébáci v Plzni rozprodávali otcovy věci. On mezitím vůbec netušil, kde je. V srpnu 1951 pak Emanuela Valentu odsoudili na tři roky za nedovolené překročení hranice.
„Po návratu táty z vězení v roce 1954 už to nebyl on. Radikálně se změnil. Poprvé jsme se setkali někde v hotelu Slovan. Byla jsem už vdaná a vzala jsem s sebou i mého muže. Přivítal mě, ale vůbec to nebyl on,“ vzpomíná Hana Moravcová.
Emanuel Valenta se nikdy nedozvěděl, že jeho nepovedený pokus o emigraci byl od samého počátku v rukou scénáristů Státní tajné bezpečnosti, v akci nazvané „Kámen“. Sama Hana se o této metodě dočetla až v roce 2018 v knize Falešné hranice. Emanuel Valenta zemřel v roce 1971. Až do smrti pracoval jako topič v kotelně vědecké knihovny.
„Celá ta léta jsem cítila tu strašnou nesvobodu, a že člověk žil jako méněcenný. Pořád na něj někdo ukazoval a určoval, jaký je, ačkoli nás neznal. Jenom proto, že nějaký režim řekl, že ten když má tohle nebo támhleto, tak je špatný a nepřítel. Můj tatínek byl tuplem nepřítel. Udělali z něj vyvrhela a ještě ho zavřeli. Našemu tátovi život zničili. Byl to takový – s odpuštěním, že použiji tohle slovo – ale byl to génius, který mohl mít pro republiku úžasný přínos. A nebyl jediný, takových lidí bylo hodně, kteří byli takto nadaní, chytří a prospěšní. Ale viděli na nich jen to, že mají nějakou velkou fabriku nebo že se mají lépe. Ale jejich přínos pro republiku nebo pro lidi, které zaměstnávali, už neviděli,“ uzavírá se slzou v očích Hana.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
