Policista padl při přestřelce s obávaným gangsterem. Jeho památku uctili kolegové

„Na místě tragické události policisté vybudovali památník, u kterého se každoročně scházejí, aby vzdali hold svému kolegovi a připomněli si jeho odvahu, profesionalitu a oběť. V místě, kde mladý policista při služebním zákroku dne 13. června 1998 zahynul, se uskutečnil pietní akt. Zúčastnili se ho nejen policisté, ale také rodinní příslušníci Jiřího Hrubého. Přítomní společně uctili památku policisty, který neváhal nasadit svůj život při ochraně bezpečnosti občanů a zájmů České republiky. Za svou statečnost a obětavost byl Jiří Hrubý ministrem vnitra in memoriam povýšen do hodnosti poručíka,“ informovala policejní mluvčí Michaela Raindlová.

Ve službě policisté mnohdy nasazují to nejcennější, co mají, a to vlastní život. Vyjíždějí často k případům, kdy nevědí, co je čeká, a s kým přijdou do kontaktu. Mnohdy se banální oznámení může změnit v situaci, kdy jde zakročujícím policistům o život, a může dojít k tragédii. Přesně tak se to stalo před 28 lety. Památka poručíka Jiřího Hrubého zůstává trvalou součástí historie plzeňské policie a připomínkou toho, jak vysokou cenu může mít služba veřejnosti. Jiří i jeho kolega Petr tehdy splnili do posledního písmene policejní přísahu a možná zabránili smrti dalších lidí.

„Slyším to jako dnes, když mi tehdy zavolali a řekli mi, že Jirka zemřel. I po těch letech to bolí pořád stejně. Někdo říká, že čas všechno zahojí. Není to pravda. Je to hrozné, hrozné. Zároveň jsme však s manželkou na Jirku hrdí. Byl to náš syn, úžasný člověk a správný policista,“ popsal své pocity už dříve Jirkův otec.

A protože měl Jirka rád fotbal, každý rok také policisté pořádají na jeho počest fotbalový turnaj s názvem Memoriál poručíka Jiřího Hrubého. Letošní ročník se konal na fotbalovém hřišti SK Smíchov v plzeňské Šeříkové ulici, za účasti devíti družstev. Vítězem turnaje se stali příslušníci Vězeňské služby České republiky, druhé místo obsadili policisté ze speciální pořádkové jednotky Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje a třetí příčku vybojovali strážníci Městské policie Plzeň.

Co se osudného dne stalo?

Zpočátku to byl den jako každý jiný. Policista Jiří Hrubý, který sloužil u policie necelé tři roky, měl společně se svým kolegou Petrem denní službu. Oba policisté prováděli běžné služební úkony a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k něčemu mimořádnému.

„Kolem desáté hodiny dopoledne je operační důstojník vyslal na Slovanskou alej, kde dle oznamovatele mělo dojít ke slovní rozepři mezi několika muži. Mělo se jednat o tři cizince a dva Čechy. Po příjezdu na místo chtěli policisté muže zkontrolovat. Tři muži cizí státní příslušnosti však nasedli do černého mercedesu a začali před policejní hlídkou ujíždět,“ popsala začátek tragického případu policejní mluvčí Eva Červenková.

Srbové v mercedesu dobře věděli, proč před policií ujíždějí. V autě totiž měli zbrojní arzenál, se kterým obchodovali. Za volantem seděl obávaný Fehim Hanuša, dále byl v autě jeho syn Fatmir a ještě jeden příbuzný. Policisté vůz za použití výstražného zařízení pronásledovali a již během jízdy pachatelé policistům pohrozili zbraní, kterou měli položenou na staženém okénku. Na řadu tak přišly varovné výstřely. Řidič mercedesu nejprve nereagoval, pak ale nedaleko Letkova skutečně zastavil. A právě v tento okamžik se měly zanedlouho změnit životy několika lidí.

Policisté běželi k vozidlu, přičemž každý zajišťoval jednu stranu. Zároveň oba opakovaně vyzývali posádku, aby odhodila zbraně a zanechala protiprávního jednání. Muži na výzvy vůbec nereagovali a Hanušové začali po policistech střílet z nelegálně držených zbraní. Starší Hanuša zasáhl policistu Jiřího Hrubého přímo do srdce v okamžiku, kdy se snažil přeběhnout silnici.

„Jirka najednou padl k zemi a začal krvácet. Schoval jsem se rychle za služební vozidlo a palbu jsem pachatelům opětoval. V tu chvíli jsem ještě netušil, že Jirka je již mrtvý,“ uvedl jeho parťák Petr Lenárt. Toho při zběsilé přestřelce zasáhla kulka do lokte. Přesto se mu podařilo oba pachatele postřelit.

Mladší z cizinců z místa utekl, a to i se zraněnou končetinou. Později ho zadržela zásahová jednotka. Třetí z cizinců se schovával na zadním sedadle a přestřelky se neúčastnil. Starší Hanuša vyvázl z přestřelky s prostřeleným břichem. O tom, že se jednalo o skutečně divokou přestřelku, svědčila silnice doslova posetá desítkami prázdných nábojnic. Vrazi byli náležitě potrestáni. Soud vyměřil staršímu a mladšímu Hanušovi tresty odnětí svobody v délce 25 a 14 let. Fehim Hanuša pak několikrát neúspěšně žádal o obnovu procesu.

Po první přestřelce s policií měl v těle 14 kulek

Policisté Fehima Hanušu velmi dobře znali už z roku 1995, kdy byl podezřelý ze znásilnění mladé ženy, což se ale později neprokázalo. Jeho zadržení v domku v Chlustině na Berounsku se tehdy zvrhlo v brutální přestřelku se zásahovou jednotkou. Když policisté v kuklách vnikli na Hanušův pozemek, cizinec se podle svých slov domníval, že jde o přepadení. Rozhodl se proto bránit svou rodinu legálně drženou zbraní. Při přestřelce zasáhl dva policisty, sám však zůstal rozstřílený jako řešeto. V těle měl 14 kulek, přesto přežil.

Od tohoto okamžiku se ovšem datovala jeho obrovská nenávist vůči českým policistům, se kterou se netajil a na kterou později doplatil při druhé přestřelce i policista Jiří Hrubý.

Z vězení se pak Hanuša dlouhá léta soudil o náhradu škody za zranění způsobená při první přestřelce s policií. Požadoval více než 80 milionů korun. Jako bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění nakonec získal jen 150 tisíc korun. Při odpykávání trestu pak avizoval, že se po svém propuštění pomstí, a existovaly vážné obavy, že tak skutečně učiní. Když se dostal na svobodu, odstěhoval se zpět do místa svého narození.