Je mu 101 let a stále se zajímá o politiku, bývalý politický vězeň odvolil v Klatovech
František Wiendl je podle mnohých žijící legenda. Patřil totiž k protinacistickému i protikomunistickému odboji. V roce 1949 pomohl osmadvaceti lidem dostat se přes hranice na Šumavě. Dělal to zdarma a z dobré vůle. Nejspíš tím mnoha pronásledovaným zachránil i život. Dnes je mu úctyhodných 101 let a stále se aktivně zajímá o politiku.
„Prý už určitě jeho poslední volby… To už říkal několikrát a nevěřím tomu, ale čemu věřím, že byl asi jediný Klatovan, který takřka bez pomoci došel ve 101 letech, 9 měsících a třech dnech k urně, aby volil. A ví, proč to dělá,“ uvedl Františkův syn Jan Wiendl.
V posledních měsících s otcem často mluvili o současné politice. „Jako aktivní protinacistický odbojář a bývalý politický vězeň komunistického režimu opravdu netušil, že se dožije tak výrazného pokusu převrátit směr naší polistopadové cesty, který hrozí nyní,“ upozornil Jan.
František Wiendl se narodil pět let po vzniku samostatného Československa do rodiny klatovského tesaře. Jeho otec strávil část první světové války v ruském zajetí. Tam se stal svědkem krutého zacházení s těmi, kteří byli označeni za třídní nepřátele. „Vyprávěl, jak jednoho fabrikanta vysvlékli donaha, polili asfaltem, posypali peřím, dali do káry a vozili po městě. A další zvěrstva. Táta vždy říkal: Bože, nedej, aby se ten bolševismus dostal sem k nám,“ vzpomínal František Weindl pro projekt Paměti národa.
S příchodem nacistů a následné okupace v roce 1939 se spolu s otcem zapojil do protinacistického odboje. Sám se pak v roce 1945 podílel na protinacistickém povstání v Klatovech, což zahrnovalo odzbrojení nacistické jednotky na tamním stadionu. „Táta nebyl doma, když se to všechno seběhlo. Přišlo k nám přes třicet lidí a první, co jsem udělal, bylo, že jsem šel vyhrabat poschovávané zbraně. A šli jsme na ten stadion. Protože tam táta nebyl, řekli mi, že já jsem se vším obeznámen, tak ať jim dělám vedoucího. Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím,” popsal pro Paměť národa. Cestou na stadion potkávali jednotlivé německé vojáky, kteří jim bez odporu se vzdávali. V podvečer 5. května už Klatováci očekávali příjezd Američanů. „Ulice byla plná lidí, kvetly šeříky. Vtom přijel první tank. Za ním šlo družstvo vojáků. Přijížděly další tanky, lidé jim házeli květiny. Byl to milý a nezapomenutelný okamžik,” vzpomíná František Wiendl.
Vždycky jsem věřil, že tady bolševici nemohou vládnout věčně. A právě vědomí, že všechno zlé jednou skončí, mě drželo při životě v různých momentech, kdy člověk nevěděl, co bude zrovna teď.
Pomáhal lidem přes hranice
František Wiendl začal po únoru 1948 převádět přes hranice lidi pronásledované komunistickým režimem. Jednou došlo ke kritické situaci, když pomáhal skupině Sokolů mezi nimiž byla i jedna žena s dítětem v náručí.
„Dítě dostalo uspávací prášek, aby se nám cestou neprobudilo, nezačalo plakat. Muselo se jít v úplném klidu, zakázal jsem jim mluvit, aby se nebavili mezi sebou. V tom nejhorším úseku, když jsme přicházeli k té střelnici, Liščí a Červené dřevo, to dítě se na svahu rozplakalo. To byla hrůza! Tak zalehnout. Já jsem se potom plížil k silnici a říkal jsem, budu poslouchat, až se dítě zklidní, neuslyším ho, budu poslouchat, jestli po silnici nejdou hlídky, a hvízdnu. Trvalo to asi třičtvrtě hodiny. Dítě se zklidnilo, usnulo. Písknul jsem, oni přišli a přešli jsme silnici,“ popisoval emotivní chvíle. Tato akce dopadla dobře. Bohužel později Státní bezpečnost rozbila jeho skupinu a byl odsouzen. Šest let strávil v jáchymovských uranových dolech, další čtyři roky na Pankráci.
Po pádu komunistického režimu spoluzakládal Konfederaci politických vězňů. Je držitelem Řádu TGM III. stupně a ceny Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měly odvahu postavit se zlu.
