V legendární pivnici vládl pevnou rukou pravzor všech nerudných šenkýřů. Komu nepřidělil flek, ten se nenapil

Mezi nejpopulárnější podniky staré Plzně patřila především nevelká hospůdka U Salzmannů, která tehdy ještě sídlila v Perlové ulici. Dnes ji najdeme v Pražské ulici. A jde o jednu z nejstarších plzeňských pivnic. Další oblíbená hospoda U Heiniců byla proti františkánskému klášteru. V Sedláčkově ulici to byla hospoda U Ženíšků a v tehdejší Říšské ulici, dnešní Prešovské, se chodilo na pivo do hospody U Kmínků.

Jednoznačně co do proslulosti ovšem vedla už zmíněná hospoda U Salzmannů. A to i díky naprosto svéráznému panu majiteli. Starý pan Salzmann byl mezi výčepními zcela unikátní. Byl pravzorem všech nerudných šenkýřů, jaké známe z různých filmů i knih. I proto se jeho podniku často říkalo U Krobiána. Hostinský napadal na jednu nohu, což bylo důsledkem dávného zranění, které si způsobil ještě jako forman. Rozhodně se nejednalo o vlídného muže, který by měl porozumění se svými hosty.

Hostinský byl ale naprostý profesionál, co se týkalo čepování piva a dnes by zcela jistě vyhrával soutěž i Mistra výčepního. Na pivo, které čepoval, byl hrdý, jako by ho sám vařil. Od svých hostů vyžadoval aby se k tomuto načepovanému zlatému moku chovali s náležitou úctou. Pokud tomu tak nebylo, host tvrdě narazil a výčepní se s ním nijak nemazlil. Pod objednanou sklenici s pivem položil pan Salzmann na stůl nejprve plstěný tácek, kterému říkal „flek". Pokud host nedostal „flek", znamenalo to, že nebyl uznán způsobilým k pobytu v lokále a na stole se mu neobjevilo ani pivo.

I když dostal host vytoužený flek, jako vstupenku mezi vyvolené, zdaleka ještě neměl vyhráno a své místo mohl velmi rychle přijít. Pokud se host choval poněkud hlučněji nebo se hostinskému přestal líbit, „flek" mu odebral a s další pitím byl konec. Takový host pak musel potupně hospodu opustit a na jeho uvolněné místo měl šanci dosednout další žíznivý šťastlivec. Co hostinský neskutečně nesnášel bylo to, aby si hosté přiťukávali sklenicemi. „Pijou si svý pivo a netlučou mi moje sklenice,“ prohlásil nekompromisně hospodský. Tomu, kdo neposlechl, okamžitě odebral flek.

Žádné pochopení neměl hostinský ani pro studenty plzeňských škol, ke kterým rozhodně nechoval žádnou lásku. Když se náhodou některý student v lokále objevil, zeptal se nerudně: „Mají peníze?" Bez předložení hotovosti nenatočil ani těm movitým studentům. Přinesl nejvýše dvě nebo tři sklenice. A neodpustil si komentář. „Neutrácejí svým rodičům peníze a radši se najeděj.“ A i když byl legendární hostinský velký protiva, srdcem byl dobrý Čech a české věci v národně rozdělené společnosti ochotně pomáhal.