Vagabundy a tuláky dříve hnali z měst postrkem, zákon u nás platil až do roku 1950

„V soudobé terminologii postrk představoval policejní opatření k snazšímu udržení veřejného pořádku. Hnancem byla osoba hnaná postrkem neboli šupem, výraz pochází z německého „Schub“. Od toho také známe úsloví „Hnát někoho šupem“ nebo šupárnu, což byla stanice pro tyto vyhoštěné osoby. Zákonem z 21. července 1871 č. 88 říšského zákoníku bylo přesně stanoveno, kdo může být poslán postrkem. Byli to lidé štítící se práce, bez osobních dokladů, nevěstky nebo osoby propuštěné z vazby po odpykání trestu,“ vysvětluje v knize Kriminální případy a aféry ze Šumavy, Pošumaví a Českého lesa vedoucí Státního okresního archivu Domažlice Radka Kinkorová.

List pro hnance, zdroj: nakladatelství Starý most.

Historické prameny uvádí několik případů osob pohnaných postrkem za to, že byli přistiženi při krádeži, potulce nebo žebrotě. „Například staří a nemajetní manželé neschopni těžké práce, byli přivedeni šupem z Rakouska a ve Staňkově jim bylo dopřáno získat alespoň útulek, protože pro žebrotu jim nebylo možné vydat domovský list. Dalšího ze šupáků bez práce a výdělku doporučilo okresní hejtmanství zařadit mezi rekruty,“ popisuje archivářka,

Postrkovaní měli u sebe list pro hnance, se kterým se museli posléze přihlásit u obecního úřadu. V tomto dokumentu byly jejich veškeré osobní údaje i důvod postrku. Při cestě si je doprovod předával na stanicích, kde museli hnanému poskytnou stravu. Zákon se v různých úpravách aplikoval i ke konci 19. století.

Například Okresní soud v Domažlicích vynesl jménem Jeho Veličenstva rozsudek nad vícekrát trestaným osmačtyřicetiletý Jiřím Heidelbergerem. Pro tuláctví a žebrotu dostal čtyři dny tuhého vězení a musel uhradit náklady. Pokud se někdo vzpíral, mohl si odsedět ve vězení až osm dní.

V 1871 přijala Říšská rada zákon, který platil pro celou monarchii, v něm se pravilo: „...jímžto se pořádá policejní vyhošťování a hnaní postrkem.“ Je ale mylné se domnívat, že tuláka tehdy hnali holí. Přeci jen se trochu dbalo na důstojnost. Však se v zákonu také píše: „Odvedení postrkem stane se tím způsobem, a) že se hnanci předepíše nuceným pasem cesta, kterou má v určitých lhůtách a časech vykonati; b) že se nuceně postrkem dopraví, jsa zprovázen orgány strážními.“ Všechny zákonné normy týkající se hnanectví, byly zrušeny až v roce 1950.