Museli jsme prodat koně, abychom přežili zimu, říká provozovatel jezdecké stáje Petr Hermann

„Před zhruba 12 lety jsem založil nový jezdecký oddíl u nás v Plzni, protože jsem nebyl spokojený s tou tehdejší nabídkou drezurního a parkurového ježdění. Dneska už je to naštěstí dál, ale tehdy se to dělalo profesionálně jen na pár místech a jinak nebylo nikde nic,“ začíná své vyprávění Petr Hermann.

Na začátku měl dva koně. S příchodem do Lobez nabralo vše na obrátkách. Do měsíce už měli zájemce o ježdění. Podmínky byly provizorní, ale postupem let vybudovali potřebné zázemí. „Nakonec jsme měli oddíl s druhou největší základnou v Plzni. V době největšího růstu jsme měli 70 dětí a 15 dospělých. Jezdili jsme po závodech po celé republice. Co se týče závodění, tak absolutní vrchol jsme zažili loni a letos, kdy jsme se dostali i s koňmi od Josefa Váni do military (= soutěž všestranné způsobilosti a jedna z nejnáročnějších jezdeckých disciplín, pozn. autora). Každý rok dávám děti do zkoušek základního výcviku, kdy dostanou licenci a mohou závodit,“ popisuje Hermann.

Ještě v srpnu měl u sebe 15 koní, přičemž pět jich tam bylo v ustájení. Nikdy nekupoval drahé závodní kusy, ale bral si do péče koně, které například vyřazoval z vrcholového závodění slavný žokej Váňa. „Ty koně se u mě dali dohromady a pracují dál. Mám tu stále koně, které jsem pořizoval v samotných začátcích a dneska jsou to už staříci. Nikdy je nedám pryč. Mám tu jednatřicetiletého koně, který je snad nejstarší sportovní kůň v Plzni. Druhému bude čtyřiadvacet. Jsou sice v letech, ale stále v dobré kondici,“ říká pyšně jejich majitel.

Loni o adventu se na místě konal i skromný koncert plzeňské kapely Démophobia. Děti mohly celý den jezdit na koních nebo si opéct buřta u ohniště

Do Lobez přišel Hermann v době, kdy tam byla jen louka. Postupem času lokalitu proměnil a stala se i oblíbeným místem pro procházky, kdy děti obdivovaly koně ve výběhu nebo sledovaly, jak se plaví v řece. „Po dvanácti letech odtamtud odcházím s tím, že jsou tam větrolamy, tisícovka stromů, zpevněné cesty, rybník, dětské sportoviště a pískoviště. Všechno jsme budovali sami vlastními silami nebo s pomocí kamarádů. Škoda, že to takhle muselo dopadnout,“ posteskl si Hermann.

Nové zázemí našel v Božkově

Všechno klapalo dobře. Se všemi si vycházeli vstříc a rodiče dětí byli nadšení. Po odchodu z Lobez ale přišel o pětici ustájených koní, které si majitelé odvezli pryč. Spolu s nimi zmizela i většina instruktorek s částí dětí. Začal pak boj s časem a hledání náhradní lokality. Petr Hermann jednal s úředníky na magistrátu a vypadalo velmi nadějně, že najde na čtvrtém městském obvodu náhradní pozemek. Nakonec vše smetla rada města ze stolu. Pomocnou ruku mu nakonec podali majitelé louky v Božkově.

„Jsem přímo naproti stájím Schneider. Pan Schneider i jeho zaměstnanec Jan Štětina, což je reprezentant v parkuru, mi obrovsky pomohli. Nemám kolbiště a zároveň mám rozběhnuté dvě holky do cvičitelské licence, což je velmi náročné. Poskytli mi svoje zázemí a nechtějí za to ani korunu. To samé, co se týče techniky. Je to obrovská pomoc,“ vyzdvihuje.

Pořád je ale na všechno víceméně sám. Koně má v pronajatém stanu, za který platí nemalé nájemné. Stejně tak něco stojí i samotný pronájem pozemku. „Musel jsem prodat jednoho poníka. Šel naštěstí do Černic k holkám, které s poníky pracují. Díky tomu ale mám nájem na dva měsíce,“ podotkl.

V současné době nemají k dispozici sedlovnu ani šatnu a děti se tak převlíkají na chodbičce ve stáji. Veškeré peníze z členských příspěvků jdou do plateb za nájem, krmivo a další nezbytnosti. Rodiče dětí tyto provizorní podmínky naštěstí neodstrašily a svoji oblíbenou stáj stále podporují. Přesto na zbudování kolbiště a ustájení příspěvky nestačí.

„Ušetřené peníze jsme dali na přepravu písku na provizorní plac, abychom mohli vůbec nějak jezdit. Nicméně podzimní deště udělaly své a tak bude příští rok zapotřebí vše odbagrovat, vystlat textilií a zpět navozit písek, což je opět otázka asi 200 tisíc korun, na jaře snad něco vyděláme, ale zatím si to nedokážeme představit. Plzeňský kraj, ani město Plzeň, ani druhý městský obvod a Unie sportu nám nikdy nijak nepomohli. Jsme na vše zcela sami,“ popisuje Hermann nelehký boj. Na zbudování potřebného zázemí by potřeboval zhruba 500 tisíc korun. Na tolik odhadla firma částku na zbudování potřebného zázemí. Na podporu jezdeckého oddílu vznikla sbírka, kam se zatím sešly nižší desítky tisíc.

„Hlavní je překonat zimu a na jaře už to bude lepší. S majiteli jsem domluvený, že když se jim postaráme o pozemky, tak není problém nám nájem prodloužit. Jsou rádi, že tam koně jsou. Peníze jsme si vždycky zajistili sami. Nikdy jsme si nežili na vysoké noze, ale fungovalo to. Rodiče jsou tolerantní. Žijeme jen z členských příspěvků, žádného mecenáše nemáme. Vybrané peníze bychom chtěli vybrat na ustájení a kolbiště,“ uvedl Hermann.

Sám říká, že si v posledních měsících sáhl na dno a chvilku i zvažoval, že s provozem stáje úplně skončí. Díky přátelům se nakonec rozhodl vydržet. „Potěšil mě Pepča Váňa, který se přijel podívat na to provizorium, které tu buduji a na celý listopad mi dal do tréninku dva koně. Začátkem prosince k nám přijel jeho otec pan Váňa a koně si odvezl do vrcholového tréninku a pochvaloval si v jaké jsou formě. Byli na odpočinku po těžkých závodech. U nás se dali dohromady a na konci ledna k nám nejspíš dají do tréninku další koně. Byla to naše první zkušenost. Dal ke mně do takovýchto provizorních podmínek koně za milion a hned to takto dobře dopadlo,“ dodává Herman s tím, že i díky této spolupráci vidí opět naději, že se postaví znovu na nohy.