Město koupí areál po legendární sirkárně, místní se bojí zadlužení a kontaminace

„Město kupuje sto procent akcií společnosti N166, která vlastní přibližně 168 tisíc metrů čtverečních rozvojových ploch bývalého SOLO a nevykonává jinou činnost. Návrh podpořili jak někteří členové koalice, tak i opozice, část zastupitelů se zdržela,“ informovalo Město Sušice. Odkup formou akcí je podle města nejvýhodnější možná varianta.

Někteří místní rozhodnutí vítají, jiní mají obavy. „Už je načase, konečně se to pohne a Sušice bude rozkvétat,“ pochvaluje si Helena M. „Čtvrt miliardy za prakticky bezcenný pozemek zadluží město na hromadu let. Připravte se na zvyšování daní z nemovitosti, poplatku za odpad a podobně. Do toho budou chybět peníze na investice úplně všude,“ obává se Vladimír P. „Všude se tam dělalo s chemikáliemi, mazutem a podobně. Navíc to se určitě v těch kanálech i vsakovalo do země. Ta zem bude určitě obsahovat hodně škodlivých látek,“ myslí si Jaroslava K.

Jedenáctitisícové město podle smlouvy uhradí každý rok splátku 50 milionů korun, první letos v prosinci. Ještě před první platbou proběhne podrobný průzkum možné ekologické zátěže pod dohledem ministerstva životního prostředí. Na průzkum již město získalo dotaci. „Součástí smluvní dokumentace jsou pojistky. Za případnou kontaminaci do 25 milionů ručí prodávající, a pokud by byla výrazně vyšší, má město možnost od smlouvy odstoupit ještě před první platbou,“ doplnila radnice s tím, že náklady jí budou následně odečteny z kupní ceny.

V největší rozvojové zóně chce město postavit na zhruba třech hektarech byty a služby, zbytek by měla zaplnit lehká výroba. „Nejde o jednorázovou investici, ale o dlouhodobý rozvojový krok. Budoucí využití máme detailně navrženo v rozvojové studii, která pracuje s kombinací bydlení, služeb i dalších funkcí. Konkrétní podoba se ale bude ještě postupně upřesňovat, určitě o ní budeme průběžně informovat,“ slibuje radnice.

Sirky ze Sušice znal celý svět

Příběh slavné továrny začíná u sušického rodáka Vojtěcha Scheinosty, který se narodil v dubnu 1814. Jako mladík odešel do Vídně, aby se vyučil řemeslo a tím byla truhlařina. Posléze přijal práci u lékárníka Röhmera, který už v té době vyráběl zápalky. Během té doby se Vojtěch seznámil se svou budoucí manželkou Marií Urbancovou, služkou u Röhmerových. Právě ona občas pomáhala vařit hmotu na hlavičky sirek. Od ní se Vojtěch dozvěděl tajemství chemické přípravy zápalné fosforové směsi. S nadsázkou tak dnes můžeme říci, že na počátku světoznámé sušické zápalky byla vlastně malá průmyslová špionáž.

Po návratu do Sušice požádal Vojtěch Scheinost magistrát o povolení k vlastní výrobě zápalek. Souhlas manželé získali na podzim roku 1839. Začátky ale nebyly jednoduché. „S výrobou začali manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě uprostřed náměstí za radnicí. Zpočátku pracovali až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky, prodávané pak příležitostně na trzích a poutích. Záhy však byla poptávka tak velká, že bylo nutné výrobu rozšířit," uvádí Muzeum Šumavy.

Nakonec se Scheinost domluvil s bohatým obchodníkem Bernardem Fürthem. Jeho pomoc nakonec vyústila v to, že se sám stal majitelem sirkárny, zatímco Scheinost působil jako ředitel a vedoucí výroby. Ruční výroba se tak brzy přeměnila v průmyslovou. Nakoupily se parní stroje a posléze vznikly i dvě zcela nové budovy.

Ze skromné dílny vznikl obří podnik, zdroj: Muzeum Šumavy

V roce 1849 Bernard Fürth umírá a Vojtěch Scheinosta se dostal do sporu s jeho dědici, což vedlo k tomu, že se osamostatnil a založil druhou takzvanou Horní sirkárnu v Sušici. Dařilo se mu a po smrti na něj navázali i jeho dva synové.

V 90. letech 19. století bylo zápalek až moc. V Čechách v té době fungovalo na 20 větších továren. „V roce 1890 vzal do rukou vedení firmy vnuk spoluzakladatele sušického sirkařství Bernard Fürth a o dva roky později přistoupil i jeho bratr Arnošt. Vrcholem dlouhých vyjednávání mezi jednotlivými konkurenty na trhu bylo založení firmy „SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni, ve které se spojilo šest největších rakousko-uherských sirkáren. Mezi nimi byly i obě sušické továrny bývalých konkurentů,“ připomíná sušické infocentrum.

Se zrodem Československa vznikla nová firma: SOLO – spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny. Hlavní závod měl sídlo v Praze. Vedení, v němž na čelních místech seděli bratři Bernard a Ernst Fürthové, postupně skupovalo akcie slovenských, polských, maďarských i jugoslávských sirkáren. 

Ještě v roce 2006 vychrlila továrna 400 milionů krabiček

Po druhé světové válce se začala psát nová kapitola podniku a dostal název SOLO SUŠICE národní podnik. Celkem zaměstnával přes 2000 lidí. „V rámci privatizačního procesu podnik bohužel zanikl a v roce 1996 vznikla SOLO SIRKÁRNA, a.s. se sídlem v Sušici. Modernizace a rozšiřování výroby pokračovalo i pak. Přibyly další dvě linky na výrobu zápalek a výrobní automatizace dosáhla vrcholu. V roce 2006 se ze sušické sirkárny vyexpedovalo více než 400 milionů krabiček zápalek, z toho byl export plných 85 procent,“ prozrazují archiváři.