Pětadevadesátiletý Václav nikdy nepřestal být skautem, byl to doslova Rebel

„Skauting pro mě nebyl jen volný čas. Byla to věc, která člověka formuje,“ říká Václav Sedlák. Tábory, které organizoval, často oficiálně skautské nebyly. Ale jejich smysl a pojetí, ve kterém se nesly, byl zřejmý. Děti vedl k samostatnosti, vztahu k přírodě i k odpovědnosti.

„Otec se věnoval skautingu už po druhé světové válce. Jak to režim dovoloval, jezdili na tábory a scházeli se na schůzkách. I v době zákazu se snažili udržet skautského ducha alespoň v létě na táborech pro děti ze Škodovky. Po roce 1989 se otec znovu aktivně zapojil do obnovy skautingu v Klatovech a pomáhal rozběhnout nové oddíly. Bez jeho zkušeností a materiální podpory by to bylo mnohem těžší,“ podotkla jeho dcera Ivana Gabrielová.

Dnes žije pan Václav se svou o dva roky mladší manželkou Ivou v domově seniorů v Janovicích. Rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy už péči o sebe sami nezvládali. Iva je na invalidním vozíku, ale oba změnu přijali s klidem. „Jsme tu krátce, ale líbí se nám tu,“ uvedla Iva.  Spolu jsou přes 70 let! Poprvé se setkali v roce 1954 v Praze, kam Václav chodil na vojnu. Zpíval tehdy v menším armádním souboru, a právě na jedno jejich vystoupení zavítala i jeho budoucí paní. „Neokouzlil jsem ji zpěvem,“ připouští dnes Václav s úsměvem. „Mně se líbily jeho nohy,“ přiznává pohotově Iva. Po vystoupení se zapovídali a vyměnili si adresy. Chvíli si dopisovali a rok na to už byla svatba.

Usadili se společně v Klatovech, kde si postavili domek. Iva původně pracovala jako zubní instrumentářka, ale v Klatovech pro ni místo nebylo, a tak nastoupila do Škodovky, kde zůstala v kanceláři na plánování až do důchodu. Václav tam pracoval jako montér. Společně s přáteli si nedaleko Javorné, na Páteříkově Huti, postavili chalupu. Místo, kam se vraceli desítky let. Šumava se stala jejich celoživotní láskou. „Na Šumavě jsme trávili všechen volný čas,“ vzpomíná dnes Iva.