Komín slavné sirkárny Solo Sušice šel k zemi, odstřelu přihlížely davy místních

Odstřelu komína přihlíželo mnoho místních, někteří neváhali ani vylézt na střechu domu, aby měli lepší výhled. „Je mi z toho až úzko,“ posteskla si například paní Petra. „Kus mě umřelo,“ doplnil její slova David K. Se sutinami se mnozí lidé fotili, někteří si i odnesli cihlu na památku. Takto událost zachytil například Patrik Kopelent, který se videem pochlubil ve facebookové skupině Sušice a Sušičané.

Na možném využití areálu spolupracuje radnice s brněnským vlastníkem a majitelem plochy dřívější sirkárny. Výsledky studie by měli mít do zimy. „Od začátku roku probíhají intenzivní práce na vypracování rozvojové studie konverze a budoucího využití zóny bývalého podniku SOLO. Uskutečnilo se mnoho jednání s vlastníky areálu a začátkem roku proběhla prohlídka areálu za účasti celého zpracovatelského týmu,“ uvádí sdružení nezávislých kandidátů Sušická veřejnost, kterou zastupuje jako místostarosta Karel Požárek. Podle územního plánu je zatím v lokalitě možné stavět provozovny služeb nebo lehké výroby. Pro případné bydlení by byla nutná změna územního plánu. „V plánu je zachovat výrobní funkci areálu,“ dodali zástupci města.

Prvopočátky slavné továrny sahají do roku 1839

Příběh slavné továrny začíná u sušického rodáka Vojtěcha Scheinosty, který se narodil v dubnu 1814. Jako mladík odešel do Vídně, aby se vyučil nějaké řemeslo a tím byla truhlařina. Posléze přijal práci u lékárníka Röhmera, který už v té době vyráběl zápalky. Během té doby se Vojtěch seznámil se svou budoucí manželkou Marií Urbancovou, služkou u Röhmerových. Právě ona občas pomáhala vařit hmotu na hlavičky sirek. Od ní se Vojtěch dozvěděl tajemství chemické přípravy zápalné fosforové směsi.

Po návratu do Sušice požádal Vojtěch Scheinost magistrát o povolení k vlastní výrobě zápalek. Souhlas manželé získali na podzim roku 1839. Začátky ale nebyly jednoduché. „S výrobou začali manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě uprostřed náměstí za radnicí. Zpočátku pracovali až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky, prodávané pak příležitostně na trzích a poutích. Záhy však byla poptávka tak velká, že bylo nutné výrobu rozšířit," uvádí Muzeum Šumavy.

Nakonec se Scheinost domluvil s bohatým obchodníkem Bernardem Fürthem. Jeho pomoc nakonec vyústila v to, že on sám se stal majitelem sirkárny a Scheinost působil jako ředitel a vedoucí výroby. Ruční výroba se tak brzy přeměnila na průmyslovou. Nakoupili se parní stroje a posléze vznikly i dvě úplně nové budovy.

V roce 1849 Bernard Fürth umírá během epidemie cholery a Vojtěch Scheinosta se dostal do sporu s jeho dědici. Na prvopočátku s ním totiž uzavřel dohodu o tom, že kromě něj, nikdo jiný z rodiny nesmí v továrně pracovat. Na to doplatila jeho manželka Marie, která mu tajemství výrobní směsi prozradila. Přesto po tolika letech Scheinost doufal, že dědicové „přivřou oko“ a nechají tam pracovat jeho syna. Jenže oni byli tvrdě proti. Scheinost proto neviděl jiného východiska a roku 1865 sirkárnu opustil. Dva roky nato založil druhou takzvanou Horní sirkárnu v Sušici. Dařilo se mu a po smrti na jeho práci navázali i jeho dva synové Ferdinand a František.

V devadesátých letech bylo zápalek až moc. V Čechách v té době fungovalo na 20 větších továren. „V roce 1890 vzal do rukou vedení firmy vnuk spoluzakladatele sušického sirkařství Bernard Fürth a o dva roky později přistoupil i jeho bratr Arnošt. Vrcholem dlouhých vyjednávání mezi jednotlivými konkurenty na trhu bylo založení firmy „SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni, ve které se spojilo šest největších rakousko-uherských sirkáren. Mezi nimi byly i obě sušické továrny bývalých konkurentů,“ připomíná sušické infocentrum.

Se zrodem Československa vznikla nová firma: SOLO – spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny. Hlavní závod měl sídlo v Praze. Vedení, v němž na čelních místech seděli bratři Bernard a Ernst Fürthové, postupně skupovalo akcie slovenských, polských, maďarských i jugoslávských sirkáren. 

Ještě v roce 2006 vychrlila továrna 400 milionů krabiček

Po druhé světové válce se začala psát nová kapitola podniku a dostal název SOLO SUŠICE národní podnik. Celkem zaměstnával přes 2000 lidí. „V rámci privatizačního procesu podnik bohužel zanikl a v roce 1996 vznikla SOLO SIRKÁRNA, a.s. se sídlem v Sušici. Modernizace a rozšiřování výroby pokračovalo i pak. Přibyly další dvě linky na výrobu zápalek a výrobní automatizace dosáhla vrcholu. V roce 2006 se ze sušické sirkárny vyexpedovalo více než 400 milionů krabiček zápalek, z toho byl export plných 85 procent,“ prozrazují archiváři.

V roce 2008 ale přesto výroba zápalek v Sušici skončila a strojní zařízení prodali majitelé do Indie. Tímto skončila téměř 170 let trvající historie sušického sirkařství nejen v Sušici, ale i v celé ČR.  Po slavní továrně zůstaly v Sušici pouze dvě stavby, které mají památkovou ochranu.