Modrý kabátec s troubou z volského rohu, lucerna a halapartna. Klasický výbava ponocného, který se opět vrací do služby v Domažlicích. Jeho zpěv už k chodské metropoli neodmyslitelně patří. Roman Holub tu roli ponocného zastává přes dvacet let a dle jeho slov se ještě ani jednou nestalo, že by neodzpíval.
Zatímco jiní uléhali ke spánku, jeho služba právě začala. Řeč je strážci nočního klidu takzvaném ponocném. Tohoto dnes už zaniklého řemesla se většinou chopili vysloužilí vojáci, kteří v případě potřeby uměli dobře zacházet se zbraní.
„Myslím si, že historicky ten ponocný ve městě zastupoval dnešního městského policistu. Takže ten ponocný měl na starost, aby byl ve městě klid a tak dále, takže měl toho dost. V Domažlicích měl potom nárok na dva soudky piva z městského pivovaru a dříví na topení a tak dále, měl svá privilegia,“ přibližuje život domažlických ponocných jejich dnešní nástupce Roman Holub.
Vše to ale začalo takzvaným pověžným. Ten měl za povinnost zvonit na zvony při církevních obřadech, jeho povinností také bylo hlídat město před nebezpečím a zároveň oznamovat zpěvem kolik je hodin. Krátce po něm se přidal i ponocný. Postupem času přestal znít z věže zpěv a po náměstí chodil ponocný sám.
„Zkoušeli jsme to vrátit do původního režimu, ale bohužel dneska stačí, když projede auto a už není nic slyšet. Takže jsme to nechali na nahrávce, která se dělala v sedmdesátých letech. Na věži kostele je naistalovaný magnetofon, tak to hraje odtamtud. Začne zpívat z věže, pak zazpívám já,“ popisuje ponocný.
Z náročné služby se časem stala atrakce pro místní nebo turisty. Během letní sezóny chodí ponocný vždy v devět a v deset hodin. Ve zpěvu se střídá s mechanickým pověžným, to se opakuje celkem třikrát. Na konci pak ponocný zatroubí do tří světových stran.
„Je taková poudačka, že ten ponocný když troubil na čtyři světové strany, tak na té čtvrté dostal pár facek. Od té doby troubí na tři světové strany. Také se říkalo, že se nesmělo troubit dolů k bráně, kde je fara a aby se nebudil pan farář. To je dneska už pasé, pan farář se dívá z okna s zpívá se mnou. Také se říkalo, že se nesmělo troubit do Německa během totality,“ vysvětluje Holub.
Na závěr přichází to nejdůležitější a to je sfouknutí lucerničky. Ponocný se snaží dodržovat tradici a tak má toho privilegium svobodná dívka. Podle poudaček se pak děvče do roka vdá. Této tradici Roman Holub věří, protože se už několikrát stalo, že mu po čase přišla poděkovat už vdaná paní. Když ale po ruce žádná není, sfoukne svíčku jedno z dětí.
Ani dnes není práce ponocného žádný med. Člověk se musí udržovat ve formě a starat se o svůj hlas. Žádná náhrada nebo záskok tu není. Současnému ponocnému se za více jak dvacet let ani jednou nestalo, že by neodzpíval. Na odchod už Roman Holub myslel několikrát.
„Teď jsem byl jeden z těch, kteří chytli vzácnou bakterii, ten koronavir a ležel jsem doma 14 dní, docela mi bylo zle a říkal jsem si, že se na to zpívání vykašlu. Člověk stárne a ten hlas už není, co to bylo. Takže jsem to zvažoval, ale zase mi to nedá, baví mě to a když přijdou ty lidi a potěší je to, tak to člověka hrozně nabije,“ dodává.
Ponocného mohou lidé v Domažlicích potkat každý červencový pátek a sobotu vždy ve 21 a 22 hodin.Výjimkou bude pouťový víkend 15. a 16. srpna, kdy ho zájemci potkají v sobotu ve 20, 21 a 22 hodin a v neděli ve 20 a 21 hodin.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
