Děti jsou pro rodiče vždy na prvním místě. Dvakrát tolik to platí pro maminku Hanu, která má dceru s Downovým syndromem. Dnes již desetiletou Káju se jí podařilo zapojit do běžné školy a věří, že inkluze je krok správným směrem. Vyžaduje však nejen trpělivý přistup rodiny a jejího okolí, ale i soustavnost ve vzdělávání a odpovídající péči.

Aničce jsou čtyři. Uprchla s maminkou z domova, kde je válka. Tatínek tam ale musel zůstat a bojovat. V České republice obě získaly za pomoci organizace, která se stará o migranty, ubytování v české rodině. Určitě je to lepší než někde na ubytovně, ale Aničce je to vlastně jedno. Musí být neustále s maminkou, bojí se, že by ji také mohla opustit. Má strach z toho, co se dělo u ní doma, z prostředí, které nezná, z lidí, kterým nerozumí, a i z toho, co přijde. Moc si přeje, aby to všechno skončilo a všechno bylo jako dříve.

Najít školu, ve které je dítě nadšené a těší se do ní, je sen všech rodičů. U žákyň a žáčků s vážným zdravotním postižením, je pak, když se to povede, radost mnohonásobná. Škol totiž pro takové děti není mnoho a rodiče se kvůli nim dokonce i stěhují. Přesně to je případ malého Matěje a jeho rodičů.

Třicet devět tisíc. Pro někoho dovolená. Z pohledu pořizování si bydlení pakatel. Pro někoho ovšem částka, kvůli které nespí, protože je nepřekonatelnou barierou na cestě za zdravím dítěte. „Když jsem před čtyřmi lety zjistila, že jsem potřetí těhotná, říkala jsem si, že je mi jedno, jestli to bude kluk nebo holka. Hlavně aby bylo miminko zdravé“ tak vzpomíná maminka na období, které se ji dnes jeví jako zcela bezstarostné. Z porodnice si maminka nakonec přinesla domů krásnou, zdravou princezničku, která se stala rázem miláčkem celé rodiny. Dostala i „princeznovské“ jméno Zlatuše.

Rodinné fotky matou. Na první pohled krásná paní s krásnými rozesmátými kluky, evokující bezstarostnost. Na ten druhý by s ní nejspíš vůbec nikdo z nás neměnil ani na minutu. S Arturkovou maminkou a jeho bráškou jsem se seznámila jako sociální pracovnice. Vlastně ani nevím, z jakého konce začít, říká Alice Sýkorová, která rodině pomáhá.

Končí květen a všichni rodiče školáčků za sebou mají trochu zvláštní školní rok. Česko zavřelo školy na nejdelší dobu ze všech zemí v Evropě. Děti se učily z domovů, nevídaly se s kamarády, musely se vzdát svých oblíbených kroužků, přestat sportovat.