Sport hraje ve společnosti velmi významnou roli a zaslouží si proto adekvátní finanční podporu. Tak zní začátek koncepce EU i ČR, i přesto je ale u nás sport dlouhodobě podfinancovaný. V dnešním článku si trochu přiblížíme, jak vlastně státní financování sportu funguje a jakým překážkám stále čelí.
Sportovní kluby a organizace u nás mají možnost získat dotace z několika zdrojů. Jednak ze státního rozpočtu a z rozpočtu územně samosprávních celků. Krom toho získávají sportovní organizace finance také ze sponzorství, z vlastní hospodářské činnosti a v neposlední řadě z členských a oddílových příspěvků. Zatímco profesionální sport se obvykle snadno ufinancuje z příspěvků sponzorů a výnosů z reklam, volnočasový a dobrovolný organizovaný sport je odkázaný především na finance ze státního rozpočtu.
Stát si jako svojí prioritou v zákoně stanoval hlavně dětský a mládežnický sport. Přesto vidíme, že velké částky dotací stále plynou na mnohé jiné účely. Kategorií, ve kterých mohou sportovní organizace žádat o dotaci je hned několik. Celkem se dotace poskytují v 10 tzv. programech, od sportovní reprezentace ČR, talentovanou mládež nebo organizace školního a univerzitního sportu přes činnost sportovních organizací a svazů, údržbu a provoz sportovišť, významné sportovní akce až po organizaci sportu ve sportovních klubech nebo pro veřejnost a podporu zdravotně postižených sportovců.
V roce 2018 žádalo o podporu jen v neinvestiční kategorii přes 4000 spolků. Největší částky tradičně plynou do sportů, které jsou atraktivní pro sponzory nebo které mají velký vliv a lobby. Příspěvky, které reálně plynou k žadatelům se nejčastěji pohybují od několika desítek až po několik stovek tisíc. V několika málo výjimkách se ale vyšplhali až do milionových sum, a to právě v případech velkých a vlivných organizací. Krom velkých sportovních svazů podporu nejčastěji dostali také atletické, fotbalové a hokejové kluby, sbory dobrovolných hasičů, oddíly sokolu a až následně další specializované sportovní kluby. V daleko menší míře a mnohem zanedbatelnější částky doputovalo do škol a univerzit, a to i přesto, že to jsou právě ony, které mohou ve velké míře přispět k rozvoji dětského a mládežnického sportu.
Objem dotací do sportu za poslední léta roste a pohybuje se v řádech miliard korun. I tak dál neustále slyšíme stížnosti ze strany funkcionářů o nedostatečných dotacích. Jak moc je u nás sport skutečně podfinancovaný? V porovnání států EU podle toho, kolik financí z veřejných zdrojů na sport dostane jeden obyvatel jsme na 3. místě od konce. Za námi už je jen Malta a Bulharsko. Zatímco ve Francii dostane každý občan přes 180 EUR, v Německu 60 EUR, u nás je to jen kolem 10 EUR. Krom toho, že je sport dlouhodobě podfinancovaný, je navíc také financován neefektivně. Se stejnou částkou bychom mohli dosáhnout mnohem lepších výsledků a dopadů, pokud by stát zajistil lepší systém, dlouhodobý a smysluplný koncept a efektivní fungování.
Stát, kraje a města spolu vzájemně o dotacích do sportu nekomunikují, neslaďují postup a nemají žádnou společnou ucelenou koncepci. Víc než polovina krajů navíc ani nedisponovala žádnou koncepcí nebo strategickou vizí kterou by se dotace sportu měly dlouhodobě řídit. Teprve v roce 2017 vytvořilo MŠMT rejstříky sportovních organizací a zařízení s cílem zlepšit vzájemnou informovanost a průhlednost financování.
Stát se snaží reflektovat četné stížnosti z řad sportovců i široké veřejnosti a zlepšovat veřejné dotace do sportu. Oproti předchozím rokům tak bylo víc financí přerozděleno menším spolkům a klubům na úkor velkých vlivných organizací. Nicméně přesto, že poslední Koncepce podpory sportu 2016-2025 je krok správným směrem, stále dokola se potýkáme s těmi stejnými problémy, na kterých je potřeba zapracovat. Které to jsou? Zas a znovu kvalita a transparentnost, ucelený koncept, přehledná metodika, informovanost a korupce. Stát pořád ještě nedokáže ohlídat spravedlivé rozdělení financí a přesto, že finance dostává velké množství spolků, ty největší sumy stále plynou především velkým zájmovým skupinám s odpovídajícím velkým vlivem. Například podpora sportovišť nejčastěji putovala největším areálům, vlastněným jak jinak než vlivnými lobbisty a bohatými podnikateli jako třeba Miroslav Jansta nebo Miroslav Černošek.
Dalším aktuálním cílem financování sportu je snížit finanční zátěž rodin, která je stále velmi vysoká a dosáhnout alespoň průměrných dotačních standardů v rámci EU. Samo MŠMT uvedlo, že je potřeba lépe mapovat činnost krajů a obcí, aby se předešlo překrývání dotací. Stát si je tedy přinejmenším problémů vědom. Situaci nepomáhá ani frekvence, s jakou se na MŠMT střídají ministři, v čele rezortu se totiž za posledních 10 let vystřídalo 12 lidí. Dotace jsou stále zcela neadekvátně monitorované, vzájemná informovanost institucí i veřejnosti mizivá a systém téměř nulově koordinovaný. Mohlo se tak stát, že dotace některým organizacím se překrývaly, a zatímco jedna organizace dostala finance od státu i od města, jiná organizace v jiném druhu sportu nedostala žádnou finanční podporu.
Pravidla žádostí a kritéria přidělení dotace se navíc obvykle v jednotlivých krajích liší. To znamená, že pro svazy a kluby je velmi obtížné zorientovat se, co je správné, co není správné a jak vlastně o finance žádat. Žádost, která uspěje u státu nemusí uspět v kraji, protože každý má svoje vlastní pravidla a metodiku. Zpětná kontrola toho, kdo, jak a na co finance skutečně použil je navíc stále velmi nízká.
Jak kvalitě, tak průhlednosti má také prospět plánované zvýšení zpětných kontrol využití dotací, kam finance plynuly a k jakému účelu byly reálně využity. Zda se věci skutečně hýbou od úmyslu k realitě uvidíme po zhodnocení následujícího období a plném uvedení nové koncepce do chodu.
