Fotografie nebo obraz? Snímky Václava Šilhy vás vrátí do dávných časů, kdy se běžně chodilo v krojích

Václav Šilha řídil ještě v devadesátých letech stavební firmu. Kolem roku 2000 svůj život přehodnotil a rozhodl se věnovat cestování a fotografování. Pravidelně přednáší a vystavuje v Česku i za hranicemi. Jeho snímky se objevily například v časopise BBC Wildlife nebo National Geographic. 

„V poslední době jsem se specializoval na etnika a kmeny po celém světě, které jsou víceméně na hraně a víme, že za nějakých 15 let už tam nebudou žádné tradice ani žádné kmeny. Samozřejmě tyto věci jsou ohromně nákladné a jet desetkrát za sebou do Amazonie člověk úplně nemůže. Proto jsem si říkal, že by bylo fajn udělat něco u nás a napadlo mě téma českých krojů. Schválně říkám české, protože bych se asi zbláznil, kdybych se snažil zmapovat i ty moravské,“ vysvětluje úvodem světoznámý fotograf.

Celý projekt Tradice v obrazech nenese na bedrech pouze Šilha. Základ týmu tvoří pět lidí. Kromě něj je to retušérka Michaela Pupíková, Veronika Čáslavská, která se stará o textovou část projektu a pak dvojice Jiří Vindman a Vladimír Mika, kteří pořizují videozáznamy.

„Je to už poměrně velká produkce, máme to složené ze tří věcí. Jednak jsou to ateliérové fotky, snímky z interiérů a pak také exteriéry. Nejde ale jen o kroje. Nás více zajímají příběhy. Od krojů počínaje a řemesly a svátky konče. Zachytili jsme například chodskou svatbu, chceme ukázat příběhy odsunutých Němců nebo příběhy ve spojitosti s osvobozením americkou armádou, kdy se začaly nosit silonky, které přivezli právě Američané a tak dále a tak dále. Těch příběhů je strašně moc a každá vesnice má sama o sobě také hodně co říct,“ říká Šilha

Jako nejtěžší část hodnotí fotograf shánění souborů a národopisných spolků. Přálo jim ale štěstí a když zveřejnili první fotografie, začaly se další soubory už ozývat sami. Navíc se k nim přidala také muzea, které zapůjčila oděvy a rekvizity. Během pobytu v západních Čechách se setkali i s lidmi, na které jen tak nezapomenou.

Babička z Mrákova chodí v kroji celý život a je na to patřičně hrdá, foto: Václav Šilha

„Zrovna paní na této fotografii na sobě v životě neměla nic jiného než kroj. Myslím, že je jednou z posledních u nás, co to takto dodržují. Bylo to zvláštní a zajímavé setkání. Ještě nám popisovala součásti oděvu a co zdědila po své prababičce, takže to byl úžasný návrat do historie,“ vzpomíná fotograf.

Cesta z Domažlicka dále vedla na Plzeňsko a pak do Podještědí nebo do Ševětína na jihu Čech. „Poté se zaměříme na Středočeský kraj a pomalu navazujeme kontakt se sudetskými Němci, protože i to je velmi důležitá součást naší kultury. V podstatě se ta kultura prolínala z obou stran a po odsunu tady toho moc nezůstalo. Pak bude na řadě Vysočina a tím to asi zakončíme,“ vyjmenovává Šilha.

Ozdobou plzeňských krojů jsou bílé “holubice". Správně je složit bylo umění, které se předávalo z matky na dceru, foto: Václav Šilha

Unikátní fotografie na první pohled vypadají jako malované obrazy. Důvod této stylizace je prostý. Jednak je to zkrátka zajímavá forma a jde přeci jen o návrat do historie. „Když se na ty fotky podíváte, tak já bych chtěl, aby si lidé řekli, že přesně takto to mohlo tehdy vypadat. Nechci bouchat fotky z nějakých akcí, kde je sice krojovaná holka, ale za ní vidíte kolemjdoucího v džínách nebo zaparkované auto, to mě opravdu nezajímá,“ podotýká Šilha.

Nutno dodat, že záměr vyšel na výbornou. Fotografie sdílené na sociálních sítích mají obrovský ohlas, a to nejen u fanoušků národopisu. „Trošku jsme byli zaskočení, protože jsme si mysleli si, že to bude okrajové téma a ten obrovský zájem nás mile překvapil,“ neskrývá radost fotograf.

„V Amazonii si lidé neuvědomují o co přicházejí."

Václav Šilha už dvacet let jezdí po světě a fotografuje mizející zvyky napříč kulturami. Zatímco u nás jsou lidé na své tradice patřičně hrdí a hýčkají si je, na druhé straně zeměkoule je to úplně jiné.  

„Pakliže se dostanete doprostřed Amazonie, tak ti lidé tak prostě žijí a neuvědomují si, že by něco dál předávali. Bohužel si také neuvědomují, že se o něco ochuzují. Berou naše výdobytky tak, jak přicházejí. Uvidíte například nahého indiána a říkáte si, jak je to super, ale on za půl hodiny zaleze do chýše a má tam na autobaterii napojenou televizi a podobně. Moc si ještě neuvědomují, že by své tradice měli zachovávat. Ne všichni samozřejmě, například v Mongolsku je to o něčem jiném. Ale v té Amazonii to netuší a přichází o strašnou spoustu věcí, které jsou důležité i pro nás. Například šamani znají každý strom a rostlinu. Vědí, které mají léčivé účinky a když tohle přestanou toto předávat dál, tak to zapomene,“ dodává Šilha.