Fotografa a novináře Milana Říského z Plzně znají především milovníci rockové muziky, díky jeho fotografiím z domácích i zahraničních koncertů nejslavnějších skupin. Doslova celý svět obletěla jeho zatím nejúspěšnější fotografie zachycující držitele ceny Grammy a jednoho z nejvlivnějších kytaristů na světě, Toma Morella. Na svém kontě má několik autorských výstav fotografií. V poslední době plnil Milan Říský přednáškové sály po celé republice s jeho exkluzivní přednáškou, ve které zúročil svoji návštěvu černobylské oblasti. Součástí jsou samozřejmě působivé fotografie, které na místě pořídil.
Lidé tě znají především jako fotografa světových i tuzemských rockových hvězd. Jak vypadala tvoje cesta do blízkosti těch nejzajímavějších hudebních skupin?
Začal jsem v plzeňském Divadle Pod Lampou, protože jsem se chtěl naučit fotit koncerty. Zkraje jsem tam chodil a fotil si sám pro sebe. Později jsem psal do časopisu Rock & Pop, posílal jsem jim fotky a dostal jsem se postupně na spoustu zajímavých akcí. V roce 2011, když se vraceli System Of A Down po pětileté pauze na pódia, mi napsali z redakce, jestli nechci jet do Německa fotit na velký festival Rock im Park v Norimberku, kde hráli. Bylo to sice hodně narychlo a neměl jsem tehdy ani slušnou výbavu, ale takovou šanci jsem nemohl odmítnout. Půjčil jsem si od kamaráda teleobjektiv a nějak jsem to nafotil. Od té doby jezdím pravidelně. Každý rok byly moje fotky lepší a lepší, samozřejmě i díky nové technice. Organizátorům jsme posílali odkazy na reportáže a na všechny další mediální výstupy a oni rok co rok psali, že se jim moje fotky hodně líbí. Potom jednou požádali, jestli bych jim nějaké neposkytl na propagaci. A další rok už rovnou napsali, že by byli rádi, kdybych fotil přímo pro ně. Jsem jediným oficiálním fotografem z Česka v celé historii festivalu.
Co taková práce obnáší? Předpokládám, že musíš asi okamžitě odevzdávat zpracované fotografie?
Hotové a upravené fotky odevzdávám v podstatě ještě než muzikant sleze z pódia. Chtějí je mít rychle, protože je okamžitě nahrávají na sociální sítě. Byla to obrovská škola. Ve chvíli, kdy například skončil koncert Slipknot, fotky šly okamžitě ven s poděkováním za super koncert. Naučil jsme se fotky rychle zpracovávat a selektovat a ostatní fotografové na festivalu občas kroutí hlavou a nechápou, jak je to možné stíhat. Chce to cvik. Nafotím tři písničky, skočím do tiskového střediska, vyberu a upravím čtyři pět fotek. Během deseti až patnácti minut mám hotovo a odevzdáno. A příští rok už asi vynechám cestu do tiskového a rovnou u piva je upravím na iPadu.
Která skupina nebo muzikant tě při focení a vlastně i při koncertu nejvíce uchvátili?
Určitě to byl Tom Morello, velmi si cením fotografie, kdy drží kytaru, na které má nelepený nápis „Fuck Trump“ a která doslova obletěla celý svět, on sám ji použil na svých sociálních sítích. Dalším oblíbeným portrétem je pak ten s Chesterem Bennigtonem z Linkin Park nebo fotografie Darona Malakiana ze System Of A Down. Cením si portrétů, na kterých je Till Lindemann z Rammstein, Angus Young z AC/DC, Noel Gallagher z bývalých Oasis, jeho bratr Liam nebo Marilyn Manson. Snažím se chodit na co nejvíce věcí, které se dají stihnout. A často potom člověk narazí třeba na kapely, které hrají na třetí scéně, ale jsou super. Takhle jsem třeba objevil Crossfaith, kteří mě na deskách moc nebaví. Naživo byl ale jejich koncert neskutečně šílený. Na pódium naběhla banda Japonců, skákali do lidí, totální bordel. Naživo mám rád třeba Foo Fighters, Dave Grohl je naživo fenomenální. Pokud hraje nějaká moje srdcovka, bleskově odevzdám fotky a udělám si čas koncert dokoukat.
Kdo byl vizuálně nejzajímavější?
Zajímavé je to vždycky, když se na pódiu něco děje. Je spousta super koncertů, které ale nejsou vůbec fotogenické. Ale pak naběhnou Parkway Drive, všude šlehají plameny, bubeník se točí ve vzduchu, nebo už zmiňovaní Slipknot v jejich maskách, to se prostě fotí samo, show je plná úžasných momentů. Pokud bys to jejich vystoupení fotil druhý den znovu, uděláš z toho úplně jiné fotky. A stejně skvělé.
Co třeba Rammstein? Ti mají také pořádnou show…
Během posledního koncertu v Praze jsem je fotil první tři písničky a během té doby neměli žádné pyro efekty. Pořád je to parádní show, fotí se to pěkně, ale velké efekty s ohni mají třeba až při sedmé skladbě. Moc by mě lákalo fotit někdy Eminema, což se mi zatím ještě nepodařilo. A vždycky jsem si přál nafotit Rage Against the Machine v původní sestavě.
Letos to asi nevypadá na fotografování velkých koncertů…?
Ano, letos je to mrtvé, všechny věci, které jsem fotil loni a letos jsem s nimi počítal, nejsou. Rock im Park přesunuli na příští rok. Naštěstí to vypadá, že se jim podaří zachovat velkou část letošního line-upu, takže System Of A Down, Green Day budou i příští rok. Odpadla bohužel i řada koncertů v Česku. Právě dnes před chvílí oznámili Rage Against the Machine, kteří měli být 4. září v Praze v O2 Areně, že ruší i evropskou část turné. Koncerty přeložili na podzim příštího roku.
Vedle fotografií z hudebního prostředí tě v poslední době proslavily především záběry z oblasti kolem Černobylu a následné přednášky. Kdy jsi tam byl fotit?
Vždycky jsem se chtěl do černobylské zóny podívat a loni v dubnu sháněl můj známý lidi, co by s ním vyrazili. V tu dobu akorát vyšel trailer na seriál, který se pak stal absolutním hitem. Vraceli jsme se v momentě, kdy běžel v televizi poslední díl. Stihli jsme exkurzi ještě předtím, než odstartoval obrovský boom. Návštěvnost oblasti se po odvysílání seriálu zvýšila až o 35 procent.
Co na tebe v černobylské oblasti nejvíce zapůsobilo?
Bylo to samozřejmě město Pripjať. Když si člověk představí, že město srovnatelné se sídlištěm Lochotín se najednou vylidní a nechá se 34 let na pospas přírodním vlivům. Zážitek byl vylézt třeba na osmnáctipatrový panelák, koukat se na pozůstatky města pod sebou, všude stromy, zarostlé paneláky. Odešel člověk a nazdar…
Měli jste průvodce?
Vždy musíš mít průvodce. V naší skupině bylo 11 lidí, čtyři jsme byli z Česka. Celkem jsme v té oblasti byli dva dny. Chodili jsme po mnoha různých místech. Hodně jsme vstupovali do různých budov, ale to mně časem přišlo všechno stejné. Daleko zajímavější bylo venkovní prostředí. To bylo opravdu jako z nějakého hororu nebo z post apokalyptického filmu.
Musíš každý den zónu opustit?
Teď už je možné spát i v zóně, konkrétně ve městě Černobyl. V něm bydlí lidi, kteří v zóně nebo v elektrárně pracují. Na místě funguje i hotel. Uvnitř tě na noc zamknou a nedostaneš se ven, což je dost šílené. Není zrovna turisticky přívětivý. Bylo strašné vedro, nedala se otevřít okna, chyběly jim kličky a samozřejmě žádná klimatizace. Ale ušetřilo nám to čas, nemuseli jsme vyjíždět ze zóny a ráno se do ní vracet a místo toho jsme mohli vyrazit do terénu brzy.
Dostali jste se v zóně i někam dál mimo Pripjať?
V okolí je spousta vesnic a vesniček. Byli jsme v jedné takové menší, jmenuje se Zálesí, ta byla opravdu celá zarostlá stromy. V jednom domečku leží i noviny z roku 1986, které překvapivě nikdo ještě neodnesl. Působivá byla vesnice Kopači, ve které je školka. Všude byly dětské postýlky, roztrhaní plyšáci a do toho začal pípat kvůli vyšší radiaci dozimetr.
Narazili jste i na nějaké lidi, kteří tam žijí?
Byli jsme se podívat u jedné paní, jiná nás předtím k sobě nepustila. Pořád za nimi někdo jezdí, má to ale pro ně i jisté výhody. Lidé jim darují potraviny, dělali jsme předtím sbírku a průvodce nakoupil to nejpotřebnější, tedy trvanlivé jídlo. Ale trochu se z těch babušek stává turistická atrakce.
Všichni známe fotografie ruského kola v Pripjati nebo autodrom…
Kolo už je taková hodně zprofanovaná věc, ale zároveň jeden ze symbolů zóny, ale víc mě zaujaly jiné lokace. Třeba vyrabované paneláky, ve kterých chybí vše, včetně topení. To se prý potom prodávalo v Kyjevě na burzách. Bylo zajímavé se procházet místy, kde žili lidé, včetně malých vesniček. Když si uvědomíš, že ještě ráno po výbuchu reaktoru, kdy unikaly do vzduchu z elektrárny radioaktivní látky, probíhala v Pripjati svatba a maminky vozily venku kočárky po ulicích, mrazí v toho v zádech.
K elektrárně ses také dostal?
Byli jsme kousek od ní, asi dvě stě metrů. Může i dovnitř, ale popravdě, zrovna vnitřek mě moc nezajímá. Pro mě bylo lepší strávit čtyři hodiny chozením po betonovém městě duchů Pripjati, než jít do elektrárny a koukat se na nějaké čudlíky.
Potkal si v zóně i nějaká zvířata?
Průvodce nám říkal, že několikrát viděl losa. Byli prý v jedné budově a najednou proti nim stál los. Krmí tam pravidelně prakticky ochočenou lišku, občas zahlédnou lidé smečky vlků, zaregistroval jsem zprávu i o medvědovi. Já měl smůlu, potkal jsem jen dva psy a černou kočku.
Jak takový výlet vyjde finančně?
Na dva dny včetně spaní a nějakého jídla to vycházelo na 300 dolarů. Dá se koupit i jednodenní za 100 dolarů, ale to nemá smysl. Potom je samozřejmě třeba počítat s letenkou a s ubytováním. Jinak tě v zóně celou dobu vozí mikrobus, který nás nabral ráno v Kyjevě. Chodili jsme i hodně pěšky a loni v červnu jsme potkali opravdu jen naprosté minimum turistů. Z léta jsem pak viděl několik šílených fotek zástupu lidí před elektrárnou a podobně. Bojím se do budoucna, jak to v zóně bude vypadat. Ukrajinský prezident chce zónu víc zpřístupnit lidem, snad to nedopadne tak, že půjdeš stezkou po modré k elektrárně a po červené do Pripjati a mimo ani krok. Pak to místo ztratí na autenticitě. Už teď platí zákaz vstupu do budov v Pripjati, ale průvodci vás dovnitř stejně vezmou. Prý tak deset až patnáct let a bude opravdu životu nebezpečné do budov chodit. Ostatně už teď každý návštěvník podepisuje při vstupu do zóny, že vchází na vlastní nebezpečí. Nám se například stalo, že se pod kolegou propadla v divadle podlaha, ale naštěstí jen pod jednou nohou.
Úplně první přednášku o návštěvě Černobylu doprovázenou fotografiemi si měl na domácí půdě ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje, kde pracuješ. Jaký byl o ni zájem?
Zájem byl tehdy tak obrovský, že jsme museli lidi posílat domů. Kapacita sálu byla zcela naplněna. Ještě ten den jsme rozhodli o opakování přednášky. I na druhý termín o měsíc později bylo plno. Teď po roce jsme dělali v knihovně už třetí přednášku a opět přišla spousta lidí, ačkoliv ten boom po seriálu opadl. Přednášek jsem měl za rok už přes dvacet na různých místech naší republiky, a to včetně domovské Plzně. A další budou následovat. Hodně lidí přišlo například na přednášku ve Zlíně. Ohlasy byly pozitivní a nejbližší bude teď na dvorku kavárny Anděl 20. srpna.
Jak vypadá tvoje přednáška?
Komentuji fotky, promítám videa, občas je i vtipná, vzhledem k několika komickým situacím co se mi staly. Nemluvím moc o historii, vykládám lidem, jak se do střežené oblasti člověk dostane, co tam může vidět, jak to na místě teď vypadá. Lidi baví třeba historka o černobylských kondomech. U prvního kontrolního místa je totiž obchod se suvenýry a prodávají v něm i kondomy v černobylské edici. Ve tmě prý svítí…
Foto Milan Říský + Richard Beneš
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
