Velký pohodář, drsný motorkář, kterého hned tak něco nerozhází a zároveň i spisovatel. Tak lze popsat Vladislava Tomana z Plzně. Na motorce sám vyráží každým rokem na své cesty do míst, kterým by se většina jiných smrtelníků raději vyhnula. Strastiplnou i zábavnou jízdu postsovětským prostorem a dál na Pamírskou dálnici popsal nekorektním jazykem ve své nové knize nazvané Hlína, olej, čaj. Jde již o druhý cestovatelský titul, který Toman napsal i vydal. A teď je i naším NE(obyčejným).
Někam na motorce naprosto spontánně vyráží Vladislav Toman každoročně, obvykle je to směrem od Prahy doprava. Cesty nějak zvláště neplánuje, že by například už v zimě věděl, kam se v létě vydá. „Tuhle jsme si ale něco četl na internetu a vyskočil mi tam článek o Pamir highway, což je krásná cesta po Pamíru a po horách. Otevřené je to jen v létě. V zimě je tam šest metrů sněhu. Řekl jsem si, že to bude fajn. Pak jsem si už jen plánoval, abych tam nejel, kdy je tam naopak vedro. Takže jsem vyjel 1. září a na cestě jsem byl měsíc a půl. Bylo to v roce 2019, hned pak přišel covid a vše ostatní. Dnes už by tato cesta asi nešla tak úplně lehce realizovat. Asi by to zařídit šlo, ale nevím, jaká tam teď panuje nálada vůči cizincům,“ říká motorkář. Na této cestě zdolal asi 17 000 kilometrů.
Na motorce vždy vyjíždí Vladimír Toman rovnou z domova. „Cesta je zábavná a baví mě řídit. Nechat si někam poslat motorku a pak si tam doletět není nic pro mě. Poslední roky jezdím sám. Jezdím na starších motorkách značky BMW, jsou dvacet i třicet let staré. Akorát jednou, když jsem jel do Ruska, tak jsem to dal na minimotocyklu.“
Trasa na Pamírskou dálnici vedla přes Polsko, Ukrajinu, Rusko, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstána a do Tádžikistánu, kde už je část Pamíru, kudy vede i Pamírská dálnice. „Pamír se jinak rozkládá v Číně, Afghánistánu, Tádžikistánu a trochu i v Kyrgyzstánu. Zpátky jsem se už nevracel horem přes Rusko, protože tam mě zatkli, odsoudili a vyhostili. Takže už jsem tam znovu nemohl. Ani jsem s tím při zpáteční cestě nepočítal,“ popsal cestu Toman.
V Rusku podle jeho slov došlo k problémům ohledně platnosti víza, které nedopatřením přetáhl o deset dní. „Když jsem byl na výjezdu z Ruska do Kazachstánu, tak se mi to nepodařilo vysvětlit. Poslali mi na nejbližší imigrační úřad. Dali mi pokutu, poslali na soud a paní soudkyně mi přisoudila další pokutu a vyhoštění. Naštěstí jsem mohl opustit Rusko přes přechod, jaký jsem chtěl. A ještě na motorce. Hrozilo, že by mě mohli posadit na letadlo a motorku bych si musel nechat poslat domů.“
Představte si, že jedete z Klatov do Brna a po cestě není ani jedna benzinka. Tak to vypadalo třeba v Rusku. „Jejich vzdálenosti jednotlivých čerpacích stanic jsou pro nás nepředstavitelné. Jsou ale města v Pamíru, kde lze natankovat. Vypadá to jako kůlna, kde mají místní v kanystrech benzín a prodávají ho tam. Jaký a jestli vůbec v tom je benzín, to nevím. Ale moje motorka sežere všechno. Nevezl jsem s sebou žádné přídavné nádrže," říká motorkář.
Jezdec podle svých slov spoléhal na to, že se tam budou někde po cestě válet plastové kanystry, jak to tak to obvykle bývá. Ale tentokrát tam nebyl ani jeden! „I když jsem se všude ptal. Nic. Ani to tam neprodávali. Ani vodu do ostřikovačů, kterou bych pak vylil a měl nádobu na palivo. NIC. Samozřejmě ve velkých městech už to měli, ale to už jsem to nepotřeboval. Motorka má dojezd tak 350 kilometrů a naštěstí mně nikdy nedošel benzín. Ačkoli… na dálnici v Uzbekistánu jsem už fakt křičel, že jde do tuhého. Zastavil jsem, nahnul motorku na jednu stranu, kde je v nádrži čerpadlo. A pak to zase jelo. Kousek už naštěstí byla benzinka, takže dobrý.“
Na samotnou cestu si toho motorkář moc nebere. Sbalí si troje ponožky, troje trenky, tři trička, džíny, kraťasy a tentokrát si vezl i nějaké teplejší zimní věci. „Na tom Pamíru byla docela zima. Z náhradních dílů jsem si vezl jen zapalovací cívku. Ale svíčky, co jsem potřeboval, jsem neměl. Neměl jsem vlastně nic. Problémy řeším, až když nastanou. Přece si s sebou nebudu vozit další půlku rozebraný motorky.“
Během putování po pamírské dálnici potkával plzeňský motorkář docela dost turistů. „Jednou za den potkáte i nějakého šílence na kole. Třeba jsem narazil na dvě holky z Londýna, co tam takhle přijely a v noci v té zimě spaly pod stanem. Byly úplně vyřízený, potkal jsem je pak v jednom penzionu. Nebo jsem tam potkal mladého Němce, co jel z Pekingu na kole. Do Hamburku. Tohle jsou fakt frajeři. Když je po cestě penzion za pár korun, tak nemá cenu vytahovat stan. Ale když široko daleko nic není, tak jsem spal pod stanem.“
Nejhorší části cesty nezažíval Vladislav Toman jen když mu docházel benzin a nevěděl, zda dojede. Mnohem větší stres byl, když motorka nechtěla nastartovat. To se stávalo nejčastěji ráno. „Byla tam naštěstí nějaká zázračná baterie. Když v noci sprchlo, tak jsem ráno nevěděl, zda odjedu. Ale nakonec jsem vždycky odjel.“ Během svého putování se prý Vladimír Toman bezpečně cítí úplně všude. „Jednou jsme byli v Rumunsku, to jsem jel ještě s kamarády. Oni se tam ptali, jestli je tam bezpečno. Místní říkali, že v pohodě. Že všichni ti zlí jsou už u nás v Česku. Zajímavé bylo, že v tom roce 2019 na silnicích v Rusku nebyli policajti. Zmizeli. Předtím všude obtěžovali, chtěli úplatky. Pak najednou zmizeli a vůbec jsem je neviděl.“
Každý den se po cestě něco semlelo a svoji knihu proto autor rozdělil tak, že jeden den představuje vždy jedna kapitola. „V Rusku je obrovské buddhistické město Elista, největší buddhistické město v Evropě. Ta oblast je Kalmycko a lidem se tam říká Kalmykové. Holky jsou tam hrozně krásný. Černý vlasy, asijské oči. V Rusku dost atypické. Šel jsem tam do krámu a tam se po mně začaly sápat tři ožralé Kalmyčky. Asi mě chtěly zatáhnout někam do skladu. Ale! Vyšel jsem z krámu nepoužitej,“ pochlubil se autor knihy, kterou si mohou Plzeňané už nyní koupit v Plzni na náměstí Republiky v knihkupectví Nava.
„A potom je k dostání hlavně u mě, protože to je pro mě nejlepší. Stačí mi zavolat a já ji přinesu třeba na náměstí. Mám vlastní nakladatelství a náklady si platím sám. Publikaci vydávám nákladem tisíc kusů, část jim dám do knihkupectví a část si prodávám sám. Je to už moje druhá kniha. První byla „Na Gorille do Ruska“. Gorilla je takový malý motocykl. Když to člověk vidí, tak nevěří, že to dojede dál než na nákup. Teď zrovna žádné další plány na cestu nemám, jako vždycky. Chtěl bych někdy do Íránu, ale netuším kdy,“ dodává Vladislav Toman, který v Plzni jinak provozuje servis na motorky, kdy se specializuji na značku BMW.
Foto Vladislav Toman
