Počasí dnes9 °C, zítra9 °C
Středa 17. dubna 2024  |  Svátek má Rudolf
Bez reklam

Na sněhu se i z nezkušeného stopaře stane ohař, říká zoolog ze šumavského národního parku

Stopování divokých zvířat je pro zoology nezbytnou součástí jejich práce. Kromě sledování otisků musí dávat pečlivý pozor i na sebemenší detaily, ze kterých lze poskládat obrázek o tom, jak žije konkrétní vlčí smečka nebo kde si zrovna odpočinul statný los. Vladimír Dvořák z Národního parku Šumava se této činnosti věnuje prakticky celý život. Z otisků tlap či kopyt je schopný se svými kolegy vyčíst stáří, velikost a někdy i pohlaví jedince. Radost mu udělá každá stopa, hlavně když je pěkná a čerstvá.

Už desítky let je stopování zvířat základní metodou monitoringu pro zoology z celého světa a šumavský národní park na tom není jinak. Odborníci takto sledují především ohrožené druhy zvířat jako je vlk, rys nebo například los.

„Díky našim zkušenostem už víme nebo máme představu o místě, kudy zvířata chodí. Když pak najdeme například vlčí stopu, tak ji sledujeme na velmi velkou vzdálenost. Není neobvyklé, že se stopují několikakilometrové dráhy. Vždycky jdeme proti stopě, nikdy za ní. Když jdete stopě naproti, tak můžete sledovat chování daného zvířete. Když jdete za ním, tak ho můžete nevědomky hnát před sebou a zvíře pak reaguje na vás. Tím se výsledky zkreslují,“ prozrazuje zoolog Vladimír Dvořák.

Logicky se lépe stopuje v zimě, kdy jsou otisky dobře vidět. Jít ale několik kilometrů sněhem je poměrně náročné a namáhavé je to také na oči.

Obraz malíře George Catlina vznikl mezi lety 1835 and 1837, zdroj: Wikimedia Commons

„Malíř severoamerických indiánů George Catlin má jeden krásný obraz, kde je namalovaný sněžnicový tanec. Když napadl první sníh, tak indiáni tančili a oslavovali, že bude hodně dobrých stop a hojný lov. Na sněhu se i z celkem nezkušeného člověka stane ohař,“ říká se smíchem Dvořák.

„Stopař musí být i trochu meteorolog.“

Ze stopy lze ledacos vyčíst. K tomu ale musíte mít potřebné znalosti, třeba i o počasí. „Musíte vědět, kdy naposledy sněžilo nebo pršelo, kolik toho napadlo a také to chce zkušenosti. Tak lze například stanovit stáří stopy. U některých zvířat lze rozeznat i pohlaví jedinců a jejich věk,“ podotýká Dvořák.

Stopování se na Šumavě věnuje pravidelně tým sedmi zoologů. Nejlepší je, když se vydají po stopě ve dvojici. Jeden sleduje stopní dráhu, což bývá velmi náročné, a druhý pozoruje okolí. Stopování totiž není jen o otiscích. „Sledujeme takzvaná pobytová znamení. Mohou to být například okusy, místa odpočinku nebo zbytky kořisti. Je to skutečně záznam chování zvířete v terénu,“ vysvětluje zoolog.


Sebrané vzorku losího trusu k analýze DNA.

Kromě pořizování snímků je důležité odebírat také vzorky trusu nebo chlupů, které se pošlou na genetickou analýzu. Díky tomu mohou vzorky přiřadit ke konkrétnímu zvířeti. Také mohou díky obsáhlé databázi porovnávat výsledky s jinými lokalitami.

„Los je jako tank.“

Z jaké stopy má šumavský stopař největší radost? Ze všech. Každé zvíře je totiž krásné a unikátní. Když ale narazí například na velký otisk losího kopyta, polije ho lehce pot. Vydat se totiž za tímto statným zvířetem je velká výzva.

Moderní technologie mají podrobnější výpovědní hodnotu a sledují zvíře i několik měsíců. Klasické terénní stopování je ale základní podklad pro následné rozmisťování fotopastí.

„Občas jsou to zajímavé historky. Speciálně los si cestu lesem nevybírá jako my. Když jdeme lesem, tak koukáme kudy půjdeme a jdeme tam, kde je to dobře průchozí. Nejdete přes pařezy a neprodíráte se houštinami. Kdežto los občas působí jako tank. Když pak jdete po jeho stopě, tak si i slovně ulevíte, že si mohl vybrat cestu trochu líp,“ vypráví s úsměvem.

Jak daleko se za zvířetem vydají, záleží na tom, o jaký druh jde. Například když jde o vlčí smečku, kterou monitorují delší čas, tak jdou po stopě dokud nenajdou materiály na genetiku. „Když jde o losa který je podstatně vzácnější, tak tam se snažíme držet stopy co nejdéle to vydržíme. Stopní dráha vypovídá o zvířeti velmi mnoho i o tom, čemu dává přednost a jak se pohybuje krajinou. U losa zkrátka jdeme, dokud je světlo,“ říká.

„Hlášení od veřejnosti jsou velmi cenná.“

Na odborníky se obrácí i turisté, kteří narazili na zajímavou stopu. Od veřejnosti takto odborníci získali už mnoho cenných záznamů. „Je to velká radost. Území národního parku je opravdu rozlehlé a zoologů není tolik. Takže hlášení o pohybu těchto zvláště chráněných živočichů jsou velmi vítaná. Jezdíme to ověřovat,“ potvrzuje Dvořák.

Občas ale dojde k záměně. Nejčastěji si lidé spletou vlčí a psí stopy. „Rozeznat od sebe vlka a německého ovčáka či sibiřského huskyho je velký oříšek.  Až na základě stopování můžete získat jistotu, že jsou to vlci. Ale projdete se třeba půl kilometru,“ říká. U stop jelena a losa rozhoduje velikost a pokud někdo nemá dostatek zkušeností, může si velkou jelení stopu snadno splést. U ostatních stop je to poměrně zřejmé a když někdo tápe, stačí se podívat na internet.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Národní park Šumava

Štítky Národní park Šumava, ohrožené druhy, ochrana přírody, stopování zvířat, vlk, los, neobyčejní, Šumava

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Na sněhu se i z nezkušeného stopaře stane ohař, říká zoolog ze šumavského národního parku  |  (Ne)obyčejní  |  Drbna  |  Plzeňská Drbna - zprávy z Plzně a okolí

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.