Na Štěpánkovu bledost upozorňovali i cizí lidé. Odběr kostní dřeně odhalil leukémii

Je to rok, co se čtyřčlenná rodina z Plzně dozvěděla zprávu, která jim změnila život od základů. „Štěpánek byl často nemocný, od běžných nachlazení po vleklý zánět středního ucha. Byl hodně unavený a bledý. Přičítali jsme to právě jeho nemocnosti a mysleli jsme si, že to bude chudokrevnost. Když to ale došlo do fáze, že nás na to začalo upozorňovat i okolí a jednou dokonce i cizí lidé, raději jsme lékařku zažádali o prověření krevními testy,“ vzpomíná paní Iveta, Štěpánkova maminka.

Výsledky testů byly alarmující. „Snad všechny hodnoty byly špatné. Okamžitě jsme jeli na Dětskou kliniku ve Fakultní nemocnici v Plzni. Tam Štěpánkovi podali transfuzi a my na chvíli žili v naději, že se možná jedná jen o vyčerpání po sérii viróz,“ popisuje paní Iveta. Bohužel kontrolní odběry ukázaly opak. Navíc Štěpánka začaly bolet nohy i ruce, což naznačovalo, že jde o něco vážnějšího. Odběr kostní dřeně nakonec potvrdil diagnózu – akutní lymfoblastickou leukémii.

„Byl to šok. Měli jsme pocit, jako by se nám během jediné chvíle zhroutil celý svět,“ vzpomíná pan Ladislav, Štěpánkův tatínek. Se svou ženou vychovává ještě o čtyři roky staršího syna Šimona. Štěpánek musel okamžitě zahájit léčbu a v nemocnici zůstal dlouhé týdny. „Bylo to náročné období nejen kvůli strachu o jeho zdraví, ale také proto, že manželka s ním zůstala v nemocnici, čímž jsme přišli o jeden příjem v rodině. Já se tím pádem musel finančně postarat o celou rodinu, zároveň však i o našeho staršího syna Šimona. Naštěstí mi v práci vyšli vstříc a mohl jsem si upravit dle potřeb pracovní dobu,“ dodává pan Ladislav.

„Jednou z nejtěžších věcí pro mě jako maminku bylo vědomí, že jsem s dítětem, které mě sice teď aktuálně potřebuje nejvíc, ale doma mě čeká druhý syn. Mohla jsem za ním domů jezdit jen na návštěvu na pár hodin, a to bylo opravdu hodně emočně náročné,“ doplňuje svého manžela paní Iveta s tím, že je na něj nesmírně hrdá, protože od začátku pochopil, že je třeba veškerou energii věnovat uzdravení Štěpánka. „Doma jsme vše museli upravit dle jeho zdravotních potřeb, ale Šíma k tomu přistoupil velmi zodpovědně. Je samostatný, můžeme se na něj spolehnout a jsme na něj hrozně pyšní. Je to takový náš parťák do nepohody,” dodává.

Domů se Štěpánek poprvé podíval až po téměř třech měsících. Léčba je dlouhá a náročná, ale Štěpánek překvapuje všechny kolem sebe. „Přestože je vlastně poměrně malý, sám zjistil, že je mnohem statečnější, než si myslel,“ říká jeho maminka. „I když ho některé dny provází bolest a vyčerpání, většinou má úsměv na tváři. A změnil se i jeho pohled na svět. Například když se dozvěděl o tomto rozhovoru, byl nadšený a řekl, ať to určitě uděláme, že to třeba pomůže někomu dalšímu,“ dodává paní Iveta s tím, že byl vždy empatický. Nicméně teď o věcech více přemýšlí a rozhodl se, že chce taky pomáhat.

Rodina přiznává, že díky této zkušenosti začala víc vnímat malé věci, jako je společný čas, návraty domů, podporu přátel. „Zjistili jsme, kolik dobrých lidí, kterým na nás záleží, kolem sebe máme. A že na světě není nic důležitějšího než rodina.“ Štěpánkovi rodiče jsou velmi vděční jeho základní škole a jeho spolužákům, kteří mu posílají dopisy a drobné dárečky, a hlavně lékařům a sestřičkám z hematoonkologického oddělení v Plzni za jejich péči a citlivý přístup. „Moc děkujeme také Dobrým andělům za finanční podporu. Nemusíme tak tolik řešit výpadek mého příjmu, kdy jsem musela kvůli péči o syna opustit zaměstnání. A můžeme se soustředit na to nejdůležitější – uzdravení Štěpánka. Za to jsme vám všem opravdu z celého srdce vděční,“ uzavírá své vyprávění paní Iveta.