Láska v registru: Bety z Plzně zapsala tisícovky dárců kostní dřeně. I svého přítele

Shodou náhod je Jirka přítel dobrovolnice Alžběty z Plzně, která sama do registru zapsala tisícovky dárců během svého studia na vysoké škole. Jedním z nich byl právě i Jirka, dnes už tatínek malého Edy. Tomu následně zazvonil telefon s tím, že jeho kostní dřeň je potřeba.

Nejprve bylo nutné absolvovat celé kolečko odběru krve, kde se ověřují konkrétní data a dárce absolvuje pohovor. Tam se Jirka dozvěděl, že má krvetvorné buňky darovat pánovi, který má sto dvacet kilo, o třicet více než dárce. „Jediná možná metoda v tomto případě je darování krvetvorných buněk z krve přes separátor. A vzhledem k váhovému rozdílu mezi mnou a příjemcem bude pravděpodobně potřeba absolvovat dva odběry za sebou,“ popsal Jirka, který bez jakéhokoliv přemýšlení souhlasil.

Měl výhodu v tom, že se před návštěvou odběrového oddělení díky Bety setkal s Petrem, který již daroval. U společného odběru Jirku uklidnil, že o nic nejde, je to podobné, jako darovat krev. „Pan doktor Tomáš Procházka mě taky při pohovoru ujistil, že jsem já jako dárce vždy na prvním místě, co se zdraví týče, a navíc dnešní moderní medicíně opravdu věřím, bude o mě dobře postaráno,“ dodal Jirka.

Pocit, že se rozpínají obratle, nebyl nepříjemný

Celá procedura začala v pátek, kdy dárce dostal první injekce na vyplavování krvetvorných buněk z kostní dřeně do krve. Pak měl Jirka dle vlastních slov pocit, že se mu rozpínají obratle na páteři, ale nebylo to nepříjemné. Poslední, pátý, den před odběrem už to ale docela cítil a těšil se, až ho „vysají“. Následně se vyspal v nemocnici, další den ráno mu píchli jehly do žil, on jen ležel a separátor udělal veškerou práci sám. Jirka zažil lehkou krizi až před koncem, kdy se po čtyřech hodinách odběru potřeboval protáhnout, ale nemohl se ani hnout.

Po odběru ho sestřičky i s postelí odvezly na pokoj, kde už měl připravenou svíčkovou, kterou s chutí snědl. Večer za ním přijela Bety se synkem Eduardem a dodali mu energii na odběr druhý den. Ten byl stejný jako první, po něm si Jirka zdřímnul a mohl odjet domů. „Ano, odjel jsem sám – energie jsem měl spoustu, jen výdrž byla horší. Do schodů jsem se snadno zadýchal a tak jsem si dal druhý den celý v posteli, ale během následujícího víkendu jsem si už užíval svatby nejlepšího kamaráda s pocitem, že jsem pomohl někomu zachránit život,“ uzavřel dárce.