Ve dvou letech prodělal Saša první epileptický záchvat a pak se jeho vývoj pozastavil. Rodiče to ale nevzdávají

„Jsou to už skoro tři roky, co byl Sašík před Vánoci po záchvatu odvezen záchrankou do nemocnice, kde jsme nakonec strávili celý měsíc. Dosud si vybavuji, jak nám tenkrát slova lékařů o tom, že se jednalo o epileptický záchvat, vyrazila dech,“ vzpomíná Alexova maminka, paní Michaela z obce Úherce na Plzeňsku.

Malému Sašovi se bohužel k epilepsii postupem času přidružila i další onemocnění. „Nově mu byla diagnostikovaná těžká hypotonie, tedy ochabnutí svalstva, a problémy v oblasti mozečku. Lékař nám sdělil, že nikdo neví, jakým způsobem se bude vyvíjet jeho mozek, nebo zda se jeho vývoj zcela nezastaví,“ doplňuje paní Michaela, která o Sašu a jeho osmiletou sestru Terezku pečuje se svým partnerem Alexandrem.

Synovo onemocnění pozměnilo celý chod domácnosti i rodinný život. „Už několik let se Sašíkem dojíždíme na rehabilitace, canisterapie, hipoterapie a další léčebné terapie v Plzni i okolí. Také docházíme na pravidelné kontroly k odborníkům z neurologie, psychologie, logopedie, genetiky,“ popisuje maminka nabitý rozvrh. S pomocí odborníků a nejrůznějších aktivit se snaží vývoj Saši posunout dál. „Vše je nesmírně nákladné, zvláště když se nemůžu kvůli péči o syna plně vrátit do zaměstnání a vše tak leží na bedrech mého partnera, který je hasič,“ vypráví paní Michaela.

Pravidelné měsíční náklady jsou opravdu vysoké, jen za cesty k lékařům a na terapie rodina vydá i šest tisíc, k tomu doplatky léků, úhrady rehabilitací… „Nejvíce Sašovi pomáhají intenzivní terapie, které ale nejsou hrazeny pojišťovnou. Dvoutýdenní pobyt vyjde asi na 70 tisíc a potřeboval by jej absolvovat alespoň třikrát do roka. Když si to vše spočítáte, je to opravdu neskutečně moc, a tak jsme za každou sebemenší pomoc vděční,“ vysvětluje paní Michaela s tím, že kromě rodiny jim již rok a půl pomáhají i Dobří andělé prostřednictvím nadace Dobrý anděl. Jejich pravidelné měsíční příspěvky si šetří a pak z nich hradí zmíněné pobyty.

„Zásluhou všech těch, co nám pomáhají, dnes náš syn s oporou stojí a sedí a ujde několik kroků ve speciálním dětském chodítku s podporou druhé osoby. Plazí se a komunikuje prostřednictvím několika gest - zamává, přikývne nebo ukáže prstem. Děkujeme, že dárci synovi usnadňují cestu k rehabilitační a další speciální péči, která by pro naši rodinu byla finančně náročná. Vážíme si, že jsou součástí našeho příběhu,“ ukončuje své vyprávění maminka.