Mírumilovné zvyky jako je pouštění skořápek či krájení jablíčka všichni známe. Při pohledu do minulosti možná budete jen nechápavě kroutit hlavou. V okolí Plzně chodily Lucky s krvavými noži a v Druztové zase vyhazovali čtyřnohé společníky z oken. Najdou se však i hravé a neškodné tradice jako je třesení bezem nebo klepání na chlívek.
Národopisné muzeum Plzeňska má zmapované tradice a zvyky našich předků až zhruba k roku 1850. Velmi specifický byl na Plzeňku předvečer svaté Lucie, který připadá na 13. prosince. Do té doby se konala velká společenská událost, kterou bylo draní peří. Hospodyně si tehdy pozvala ženy ze vsi a společně si povídaly a pracovaly. Vše se ale muselo stihnout právě do svaté Lucie.
„Lucky chodily po domácnostech a kontrolovaly, zda už draní peří skončilo a zda je vše naklizeno. Pokud tomu tak nebylo, vtrhly do domácnosti a nadělaly tam neplechu. V plzeňských příměstských vsích však Lucky dohlížely na to, zda jsou děti hodné. Když našly dítě zlobivé, ‚rozpáraly‘ mu bříško a vycpaly ho hrachovinou. Dokonce chodily po vsi s dřevěnými noži umazanými krví a měly k sobě pomocníka, který nosil škopíček na krev. Dnes to zní hodně morbidně,“ popisuje vedoucí Národopisného muzea Plzeňska Michal Chmelenský.
K dalším velmi neobvyklým zvykům, které by dneska už neprošly, patří ten z Druztové. „Na Štědrý den tam psovi dávali česnek a pak ho vyhodili z okna do sněhu. To proto, aby byl silný a dobře hlídal. Vždycky zdůrazňuji, že to bylo z přízemní chaloupky,“ upozorňuje Chmelenský.
Mezi další tradice patří například klepání na pasečí chlívek, který se na Plzeňsku praktikoval velmi často. O co přesně šlo? Dívky klepaly na dveře od chlíva, kde dřímala prasnice. Věřilo se, že když se prasnice ozvala a zakvičela, znamenalo to, že si dívka v následujícím roce najde chlapce. Podobný smysl mělo i třesení bezem, kdy děvčata odříkávala: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde je as můj miláček na večeři dnes,“ z které strany se pak ozvalo psí zaštěkání, odtamtud měl přijít budoucí ženich. Na Stříbrsku je zdokumentovaná varianta s klepáním na vědro vody.
Bývalo také zvykem, že hospodyně na Štědrý den věštila svým dětem budoucnost z překlopených hrnečků. Vzala nějaké určité předměty jako byly peníz, prstýnek, uhlí a uzlíček. Hrnečky překlopila, zatočila s nimi jako když se hrají skořápky a děti ukázaly na vybraný hrnek. Peníz značil bohatství, prstýnek svatbu, uzlíček znamenal cestu a uhlí smrt.
Tahání polínek byla opět disciplína pro svobodné dívky, které si zády stouply k hromadě dřeva a vytáhly náhodně poleno. V tomto případě se věřilo, že se podle vzhledu a tvaru polínka poznají ženichovy fyzické a charakterové vlastnosti.
„Je třeba mít na paměti především to, že advent a Štědrý den byl postním obdobím, a to se striktně dodržovalo na vsích i v měšťanských domácnostech. Tam se jedli třeba ryby, ovoce nebo raci. Nevím, jestli právě tlučená polévka z raků nebo račí pěna by nám dnes chutnala, nejsme zvyklí je jíst. Na venkově se zase na Štědrý den dělala muzika, což bylo povařené sušené ovoce. Ovocný vývar se jedl s chlebem, povařené kusy ovoce se vybíraly a jedly zvlášť. To by nás dnes jako štědrovečerní jídlo neuspokojilo. Vařila se především jídla z mouky nebo luštěnin. My dnes nejen Štědrý den, ale celý advent, vnímáme jako období dostatku,“ popisuje Chmelenský.
Dříve se v době adventu připravovali pro děti vrkoče nebo mikulášské zahrádky. Šlo o různé pletýnky a konstrukce z dřívek, do nichž byly zapíchané sušené ovocné plody. Postupně je nahradily vánoční stromky. „Lidé ze vsí viděli, že stromky se na Vánoce zdobí v měšťanských domácnostech a začaly to dělat také, jen průmyslově vyráběné ozdoby nahradily třeba oříšky zabalenými do staniolu nebo vyřezávanými figurkami a v jižních Čechách to zase byly třeba vánoční řetězy z rybích šupin,“ říká muzejník.
Dnes chodí stovky lidí koukat na slavnostní rozsvěcení vánočních stromků na náměstích. Tato tradice však je stará ani ne sto let. „Odvíjí se od už notoricky známé příhody, kdy Rudolf Těsnohlídek našel před Štědrým dnem roku 1919 v lese opuštěné děvčátko, které zachránil. Přemýšlel, jak pomoci dalším opuštěným dětem, a tak vznikla tradice zdobení velkých vánočních stromů na náměstích, pod nimiž byla umístěna kasička, kam lidé mohli vkládat své příspěvky. První takový strom byl postaven a ozdoben v Brně v roce 1924, Plzeň byla druhým městem. Vánoční strom stál na náměstí už v roce 1925,“ uvedl.
Tradice stromu na náměstí po roce 1948 vymizela a znovu se vrátila až po roce 1989. Nutno podotknout, že se už to nebylo komorní jako za první republiky, ale konaly se naopak akce s kulturním programem a jarmarkem, kdy se sejdou obyvatelé městě a jde o velkou společenskou událost.
„Vrátily se i jiné tradice, třeba instalování betlémů, živé betlémy nebo rorátní mše se zpěvy, jimiž je Plzeň pověstná. Jsou to ranní mše o adventních nedělích se zpěvy, je to ryze česká záležitost, jejíž tradice sahá až do doby Karla IV. Máme v muzeu ve sbírkách takzvaná rorátní vajíčka, což jsou opracované kameny, která se nahřívaly na kamnech, a pak si je lidé dávali do kapes, aby je při ranní mši hřály,“ dodává závěrem Michal Chmelenský.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
