Naši předci se několikrát setkali s těžkým obdobím, kdy pro ně bylo velmi důležité najít své sebeurčení. V reakci na události první světové války a odloučení od pařížské módy, dochází k podpoře lokálních výrobců a k zesilování národního uvědomování. Vzniká tak československý svéráz a tím také nový styl, který pronikl do světa módy i do uměleckoprůmyslové výroby. V Plzni pak byla řada výrobků k zakoupení v obchodě na dnešní Klatovské třídě.
„Svéráz a svérázové hnutí mělo oživit lidové umění. Ke stylizaci do svérázu docházelo v oděvnictví, v uměleckoprůmyslových řemeslech i například v keramice. Můžeme to datovat zhruba do 60. až 80. let 19. století, kdy dochází k počátkům svérázovému hnutí vlivem sílícího národního uvědomění. K tomu ostatně docházelo i v roce 1915 a poté i ve 30. letech 20. století, kdy v Německu začal sílit fašismus,“ vysvětluje úvodem Marie Mušková kurátorka sbírek Národopisného muzea Plzeňska, které je pobočkou Západočeského muzea v Plzni.
Letorázové šaty byly poměrně dobře přístupné i méně majetným lidem
Na směr, kterým se svérázové odívání vydalo, měla nesporný vliv Renata Tyršová nebo například Božena Kotlářová, která v roce 1921 vytvořila model letních šatů nazývaných “letoráz“. Šlo o klasický model letních šatů, jenž měl nahradit nošení německého “dirndlu“.
Ve 20. letech také dochází k velkému průlomu. Šaty už jsou vyráběné z dostupných materiálů a z méně náročných tkanin. Šlo například o šaty, které byly nejvíce z červené, bílé a modré látky. Byly celkově vzorované s drobnými tištěnými vzory, což také pomohlo k dostupnosti. Šaty se vyráběly i tak, že měly jen proužek vzoru v určité části oděvu.
„S nástupem fašismu, konkrétně v roce 1936, dochází k vytvoření šatů, které se nazývaly “šohajky“. Bylo to v době, kdy byl dirndl brán jako oděv německých nacionálněsocialistických žen. U nás dochází opět k národnímu uvědomování a snaze vytvořit ryze český model, tím byly ony šohajky. Nosily se i tady na v Plzni a Plzeňsku, často byly doplňovány bílou zástěrou,“ popisuje Mušková.
S pojmem “svéráz“ byla také úzce spjata rodina Lábkových, která v Plzni od roku 1909 provozovala obchod se starožitnostmi a papírnictvím. Postupem času a rostoucí kupní síle Plzeňanů se Ladislav Lábek rozhodl zřídit obchod, který bude zaměřen hlavně na uměleckoprůmyslové zboží.
„Ještě, než obchod vznikl, panovala zde řada obav. Řešilo se například, jak se bude obchod jmenovat. Šlo o to, že v té době byli velkou kupní silou Němci a Lábkovi se obávali, že by je špatně zvolený název mohl odradit,“ říká Mušková.
Od vyslovení první myšlenky do otevření obchodu uplynulo přesně sedm let a sedm měsíců. Lábkovi obchůdek nakonec pojmenovali "Svéráz Božena Lábková" a otevřeli 1. května 1916. Dala se tam zakoupit řada oděvních doplňků i střihy, aby si mohly ženy ušít šaty doma. Tato móda byla velmi různorodá, nápaditá a u zákaznic velmi oblíbená. Ostatně i sestry Lábkovy se oblékaly právě do svérázové módy a tím si zajišťovaly i reklamu.
„Kromě toho tam byla také keramika a velké množství hraček. Máme dochovanou například krásně svérázově malovanou skříň. Obchodu se dařilo velmi dobře, a to do takové míry, že sestry Lábkovy přijaly učnice na výpomoc,“ doplňuje historička.
Soustružený koník z 1. třetiny 20. století. Do muzea se dostal v roce 1933
Obchod prosperoval i v průběhu druhé světové války. Fungoval do roku 1953, kdy ho komunisté zakázali, zabavili jej a poté zanikl. K podnikání se už rodina nikdy nevrátila. Z obchodu se však zachovala řada svérázových předmětů, které nyní obsahuje sbírka Národopisného muzea Plzeňska.
„Svérázu máme kolem sebe mnoho a ani o tom mnohdy nevíme. Laik to nepozná, ale najdeme ho v módě i dnes, například na halenkách. Jedná se o zajímavé vyšívané motivy. Vsadila bych se, že sami obchodníci netuší, že tam mají svérázové motivy. Čistý svéráz už to ale není,“ dodává závěrem Marie Mušková.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
