Pandemie významně zasáhla ženy ze sexbyznysu, hodnotí vedoucí terénních služeb

„Jednou ze skupin, které se věnujeme, jsou lidé pohybující se v sexbyznysu a právě ty koronavirus zasáhl opravdu významně. Poskytujeme naše služby, ať už jde o testování nebo edukaci, v erotických klubech a privátech. Ty jsou ale už rok zavřené a tam jsme tedy přestali docházet. Ženy, které se živí na ulici na ni zůstaly, ale mají omezenou dobu, kdy takto mohou pracovat a také mají daleko méně zákazníků,“ shrnuje vedoucí terénního programu Spolku Ulice Plzeň Kristýna Karpíšková.

Podle průzkumu sdružení Rozkoš bez rizika tvoří matky samoživitelky až třičtvrtě všech žen, které si přivydělávají prodejem svého těla na privátech. Pro mnohé z nich je to jediná forma přivýdělku. Některé proto volí eskortní služby, hůř jsou na tom "holky na ulici".

„Skladba žen na Domažlické ulici (tzv. na trase), je jiná. Tam jsou z velké části ženy závislé a tam se ten výdělek odráží v tom, co pak užívají za drogy. Takže mohou látky, které běžně užívají, nahradit alkoholem a psychofarmaky, což je ta nejhorší a silně devastující kombinace,“ upozorňuje Karpíšková.

Podle ní je patrné, že narůstá počet lidí, kteří chtějí svoji situaci opravdu řešit. V tom případě je odkazují na další odborníky, například na společnost Člověk v tísni. Druhou a velmi podstatnou skupinou na kterou se spolek zaměřuje, jsou drogově závislí lidé. Ti mohou docházet osobně do takzvaného Substituční centra nebo za nimi dojíždí pracovníci terénní služby. Ti jsou mnohdy v kontaktu i s jejich příbuznými. Cílem řady podobných spolků je chránit tyto lidi, před přenosem chorob a pokud chtějí, pomohou jim i s léčbou.

„Z tohoto hlediska jsou výsledky jasně patrné například u promořenosti HIV mezi injekčními uživateli, která je mizivá, a to díky programům jako děláme my,“ uvádí jeden z příkladů Karpíšková.

A zde se dostáváme k velkému a diskutovanému tématu: Zdravotnický materiál. Podle ředitele Spolku Ulice Plzeň se teď jasně ukazuje, jak málo zásob máme a až pandemie otevřela mnohým oči.

„Velmi to akcelerovalo i zájem krajského úřadu, který najednou vnímal, že stříkaček v rámci průměrného terénního programu je velmi málo. V tom nám koronavirus paradoxně pomohl, že jsme mohli dostat do ulic větší množství sterilních stříkaček. Podle výpočtů krajské koordinátorky je to ale stále málo. Jsme tak na třetině toho, co by bylo potřeba,“ vysvětluje Martin Parula, ředitel spolku.

„Museli jsme na naši službu začít koukat jinak.“

Terénní programy stále běžely, jen v trochu upravené podobě. Osobní kontakty s klienty se omezily na minimum, naopak zdravotnický a jiný humanitární materiál už není nikterak omezen, a tak dávají lidem věci „do zásoby“. Nově se více zaobírají i problematikou testování a ochrany lidí bez domova.

„Museli jsme na naši službu začít koukat jinak a více začít spolupracovat s městem a oni naopak s námi. Klientům chyběly potraviny, a dokonce i voda, protože byla uzavřená například veřejná pítka v parcích. Nemohli si natočit vodu ani v obchodech. Takže jsme organizovali i potravinovou banku a daší služby podobného charakteru. Nic jsme neomezovali, jeli jsme dál,“ popisuje ředitel.

Terénní pracovníci se snažili i lidem bez domova vysvětlit vše o koronaviru, jak se ochránit i jaká jsou současná vládní opatření, či jaká je například trestní sazba v době nouzového stavu. „Mapovali jsme, kde všude mohli klienti využívat služby, což bylo zejména na jaře velmi náročné,“ potvrdila Karpíšková.

Zapojili se tak například do projektu ubytování pro bezdomovce ve Folmavské, kde působili zaměstnanci spolku jako dobrovolníci.

„S příchodem pandemie najednou úřady slyší.“

Když město či kraj řeší otázku bezdomovectví, odkážou se na neziskovky. Alespoň tak to Parula vnímá. „Na druhou stranu nám pak platí se zpožděním. Hodně řešíme to, kam až sahá naše hranice, abychom šli ještě do práce pro město nebo pro kraj. Zrovna teď se řeší testování bezdomovců v Plzeňském kraji a jsme v koordinační skupině. Přitom to není něco, co by byla naše cílová skupina, nebo že bychom tomu extra rozuměli. Jen se vyznáme v té sociální práci a v práci s lidmi, ale koordinovat to měl někdo jiný,“ uvádí jeden z příkladů.

Všechny tyto věci, které spolek dělá, je pro něj práce navíc a jde to mimo jeho primární zaměření. Z důvodů finanční nouze se například už uzavřela kancelář oblastní pobočky Českého červeného kříže v Plzni. Spolek Ulice Plzeň si to ale dle slov pracovníků nemůže dovolit.

„Nedokáži si říct, že bez peněz zavřeme. Což je možná i svým způsobem plus. Jsou tu s námi příběhy lidí, které známe a velká dilemata. Musíme hledat cesty, jak fungovat a jak případně snížit náklady. Uzavřít bychom nedokázali. Jsme malá skupina a jsme si blízko. Chybí tu větší politicko-úřednický zájem. Před koronavirem jsme říkali úřadům, že je něco špatně a neslyšely. Teď najednou slyší a je otázka, zda to vydrží,“ konstatuje Parula.

Nový program zhatila pandemie

Letos chtěl spolek rozjet nový projekt s názvem Street Medicine, který měl za cíl dostat do ulic doktory a mediky. Podobný program běží například už v Praze nebo v Brně.

„Cílem projektu je, že chceme mezi uživatele drog dostat lékaře. A to i mezi bezdomovce, protože spousta našich klientů se už propadla tak daleko, že nemá kde bydlet.​ Když se zdravotní péče dostane až k nim, tak jim to velmi pomáhá v důvěře ve společnost i to šetří peníze,“ představuje projekt Parula.

Důvěra je jeden velký problém, což dokládá i fakt, že si tito lidé o pomoc sami neřeknou. Před společností utíkají a není se jim asi ani proč divit. Obyčejný člověk se s bezdomovcem jen tak do řeči nedá, policisté mají jinou roli a zdravotníci k nim nepřijdou, pokud se nejedná o záchranku, kterou jim někdo přivolá.

„Podle našeho průzkumu bude i chvilku trvat, než se projekt Street Medicine zaběhne, ta důvěra nebude hned,“ říká závěrem Martin Parula.  A hned se neuskuteční ani samotný program, zdravotníci jsou teď více potřeba v nemocnicích, kde se starají o covidové pacienty. Program se ale neruší, jen se zatím odkládá.