Nošení lidového kroje je jednou z možností, jak si uchovat odkaz předků, říká švadlena Marie Kopecká

Pocházíte a žijete na Domažlicku, lze říct, že jste mezi kroji vyrůstala? Kdo vás k tomu přivedl?

Jsem Chodka tělem i duší. Za mých mladých let bylo ještě běžné potkat v Domažlicích tety v chodských krojích i ve všední dny. I pro moji babičku a maminku bylo to, že nosily kroj naprosto běžná záležitost. Díky tomu jsem se vlastně k výrobě krojů i dostala. Začalo to právě tím, že nebylo, kdo by jim je vyspravil nebo znovu ušil. A tak jsem jako vyučená švadlena vzala starší obnošený kroj. Rozpárala jej a zhotovila svůj první střih na chodské šaty. Tím to všechno začalo.

Kde čerpáte inspiraci? Obsah truhel, staré fotografie?

Začínala jsem od jednodušších věcí, kterými byly pracovní ženské chodské šaty a postupně se dostala k tomu složitějšímu. Pro prvotní inspiraci jsem doma prohledala staré truhly. Také existují odborné publikace i když se poměrně velmi těžko shání. A hlavně tvořím na Chodsku, kde staré almary ukrývají poklady, o kterých nemají zdání ani národopisná muzea. Občas se najde někdo, kdo mi přinese nějaký už skoro zapomenutý druh výšivky nebo krojové součásti. Oblast Chodska je, co se týče národopisu poměrně dost zmapována. Pořád je tu ještě živý folklór. Horší je, když mám ušít něco, co existuje už jen na papíře nebo ve vzpomínkách pamětníků.

V roce 2019 obdržela švadlenka ocenění: Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje, zdroj KÚPK

Můžeme si v krátkosti popsat, jak vypadá klasický chodský kroj? Tipuji, že těch „kategorií“ bude celá řada

Chodský kroj dělíme na dvě základní kategorie. Historicky se Chodsko dělilo na horní a dolní. A v tom se odrážela i rozdílnost krojů. Horní Chodsko, jehož centrem jsou hlavně Postřekov a Klenčí, se rozkládá pod pohraničními lesy Haltravy. Půda je tam méně úrodná, proto i kroje jsou zde chudší co se výšivek týče Naopak dolní Chodsko, které je soustředěno v obcích kolem města Domažlice, se nachází v daleko úrodnější a rovinatější oblasti a podle toho vypadají i zdejší kroje. Jsou bohatěji vyšívány a zdobeny.

Dále se kroje rozdělovali, jako všude jinde, podle toho, kdo je nosil. Jiné součásti má kroj dětský, jinak se oblékal svobodný chasník nebo děvče. Speciální kroj měl i ženich a nevěsta a jinak se odívali ženatý muž a vdaná žena. To by ale vydalo na samostatnou publikaci. Kdo chce vidět rozdíl v krojích podle věku, ať navštíví Muzeum Chodska v Domažlicích, kde je stálá expozice věnující se tomuto tématu.

Ve Staňkově Vás před časem oslovili, abyste pro ně ušila repliky staňkovských krojů. Jaká to byla zkušenost?

Počátkem roku 2017 mě oslovil starosta Staňkova Alexandr Horák, že by současné vedení města chtělo splatit dávný dluh předchozích generací a uchovat pro příští pokolení hmatatelnou vzpomínku na historii Staňkova. Vyslovil přání, že by město Staňkov chtělo zhotovit repliky starobylých krojů, dle dochovaných fotografií a popisů. Jediný publikovaný materiál, který jsem měla k dispozici byl článek od paní Anny Smetákové ve sborníku Staňkovsko, vydaného v roce 1940. Staňkovsko je krajina nacházející se asi v půli cesty mezi Domažlicemi a Plzní. A právě tyto dvě národopisné oblasti se odrazily v podobě staňkovského kroje. Musím se přiznat, že po delším rozvažování jsem tuto nabídku ráda přijala, jelikož jsem ji brala jako výzvu, která se v mém profesním životě již nemusí zopakovat. Byla jsem si vědoma, že zvláště u mužského kroje budu takříkajíc „vařit z vody“, jelikož jsem neobjevila žádnou fotografii jeho vyobrazení. Ani v Národopisném muzeu v Plzni se toho mnoho nedochovalo. Jelikož mám ale zkušenosti se zhotovováním jak chodských tak i plzeňských krojů, navrhla jsem kroj, ve kterém se prolínají prvky obou těchto krojů. V roce 2018 jsem toto dílo dokončila a v současné době je můžete spatřit v nově zrekonstruované staré radnici ve Staňkově.

Šest krojů ušila speciálně pro Staňkov, zdroj: mestostankov.cz

Byly kroje vůbec pohodlné?

Jako v dnešní době se oblékáme jinak ve všední den a jinak ve svátek, tak i kdysi lidé rozlišovali kroj sváteční a kroj pro všední den. Ten pro běžné nošení byl jednoduchého střihu a nosil se velmi pohodlně. Naopak sváteční kroj měl mnohem více doplňků a samozřejmě byl zdobnější. Vyjadřoval movitost a postavení svého majitele a jeho příslušnost ke stavu. Co se týče pohodlí, tak o tom se mohlo jeho majiteli nechat jenom zdát. Zkuste si v létě na sebe vzít mužskou košili, na ní vestu a přes ni ještě kabát šerkovák z vlněného sukna. Na hlavu klobouk a do ruky čakanu a budete rádi, že jste rádi. Oni naši předci ale byli zvyklí na více námahy a tak i toto nepohodlí snášeli velmi dobře. Naopak v zimě je v chodském mužském kroji příjemně. V současnosti se původní materiály nahrazují lehčími sukny. Proto se  zvláště ženské kroje nosí daleko pohodlněji.

Pánský kroj z dílny Marie Kopecké, zdroj: chodske-kroje.cz

Vyžaduje jeho tvorba zvláštní přístup a techniky?

Tvorba krojů má samozřejmě svá specifika. Jednotlivé tvary krojových součástí jsou historicky dané a nelze je jen tak měnit. V tomto jsou Chodové poměrně konzervativní. Co mě trápí daleko více je to, že se velmi špatně shání materiál na jejich výrobu, Objednat v dnešní době kašmírové látky nebo ozdobné stuhy na ženské kroje je velký oříšek. Pořád si říkám, jak je možné, že naši předci uměli utkat a vyrobit takové krásné barevné materiály a v dnešní době je to problém.

Byla jste i na workshopu v Plzni, jaký je u lidí zájem o toto téma?

Na jaře roku 2020 mě oslovil Michal Chmelenský, zda bych neuspořádala v prostorách Národopisného muzea v Plzni workshop pro zájemce o šití chodských krojů. Abych pravdu řekla, provázeli mě určité obavy, zda vůbec bude o tuto formu prezentace zájem. Byla jsem však mile překvapena z toho, kolik lidí přišlo. Nakonec nám vyčleněné prostory ani čas nestačily.

Dle mého názoru se mnoho mladých lidí vrací ke svým kořenům a nošení lidového kroje je jednou z možností, jak si uchovat odkaz předků. A co se týče Chodska, tak to už vůbec nemám obavy. Vždyť až bude veselejší doba, tak se přijeďte podívat v polovině srpna na Chodské slavnosti do Domažlic. Uvidíte sami.

Dámský kroj z dílny Marie Kopecké, zdroj: chodske-kroje.cz

Asi to zabere i mnoho času. Jak relaxujete? Snad nevyšíváte! 

Já mám jednu velikou výhodu. Moje práce mě totiž i baví. Největší radost mám, když se moje výrobky líbí a rozdávají radost. Ono kroj si většinou nepořizuje člověk jen pro sebe. Kroj se, alespoň v našem kraji, dědí z pokolení na pokolení. Proto by měl být ušitý s láskou a trpělivostí. Je to samozřejmě velmi časově náročné. Například na staňkovských krojích jsem pracovala přes rok. Ono než vyšijete pánskou vestu, tak na tom strávíte 14 dní.

Mnoho volného času mi nezbývá. A když ano, tak mám svoji květinovou zahrádku, kde relaxuji. Taky jsem už babičkou a těším se na vnoučata, když přijdou na návštěvu. Bydlí nedaleko, tak čekám až vyrostou, že bych jim předala svoje zkušenosti. Jestli tedy o to budou mít zájem.

Na čem pracujete teď? A čemu dalšímu se věnujete kromě krojů?

Teď už půl roku pracuji na replikách plzeňského kroje statkáře  a statkářky pro Národní památkový ústav ČR. Budou umístěny v nově zrekonstruovaném statku U Matoušů v Plzni–Bolevci. Slavnostní otevření by mělo proběhnout někdy na jaře letošního nroku.

Na ostatní věci nemám mnoho času. Chtěla bych zkusit paličkování, ale nějak se k tomu nemohu dostat. I když teď mě napadá, že asi začneme s manželem hrát loutkové divadlo. V téhle covidové době, kdy se toho mnoho dělat nedá, totiž někde koupil loutky a kulisy. Tak se pokusíme pro vnoučata něco nacvičit, aby poznali taky jinou zábavu než počítač a televizi.

Závěrem bych ráda čtenářům Drbny popřála mnoho hezkých chvil v roce 2021. Jak se říká u nás na Chodsku: Dej Vám pán Bůh štěstí, zdraví, boží požehnání a po smrti nebeské království.