Třesení bezem nebo vyhození psa z okna, takové byly vánoční zvyky Plzeňanů

Zvyky o Štědrém dni si užívala především mladá děvčata, která srze ně chtěla vědět, kdy přijde jejich vysněný mládenec, jak bude vypadat nebo z jakého stavení dorazí. Na Chodsku lidé obdarovávali studánky, na severním Plzeňsku zase doufali, že jim pes dobře ohlídá majetek.

„Těch tradic je na Plzeňsku zaznamenáno poměrně hodně, ale například v Druztové měli dát psu sníst česnek a pak ho vyhodit oknem. Věřilo se, že když tohle udělají, tak ten pes bude v příštím roce pořádně hlídat,“ vysvětluje vedoucí Národopisného muzea Plzeňska Michal Chmelenský.

Klepání na prasečí chlívek

Tento zvyk není úplně známý, ale praktikoval se tady na Plzeňsku velmi často. O co šlo? „Dívky klepaly na dvířka prasečího chlívku, kde ležela prasnice a říkalo se, že když zakvičela nebo se nějakým způsobem ozvala, tak dívka v tom dalším roce takzvaně zlomí koleno, což byl eufemismus pro ztrátu panenství, že si zkrátka najde chlapce,“ říká Chmelenský.

Tahání polínek

V tomto případě se věřilo se, že když si dívka zády stoupne k hromadě dřeva, nahmatá a vytáhne polínko, tak se podle vzhledu dřeva pozná, jaké bude mít budoucí ženich fyzické a charakterové vlastnosti.

Hrníčky

Bývalo také zvykem, že hospodyně na Štědrý den věštila svým dětem budoucnost z překlopených hrnečků. Vzala nějaké určité předměty jako byly peníz, prstýnek, uhlí a uzlíček. Hrnečky překlopila, zatočila s nimi jako když se hrají skořápky a děti ukázaly na vybraný hrnek. Peníz značil bohatství, prstýnek svatbu, uzlíček znamenal cestu a uhlí smrt.

Třesení bezem

Tohle nebyla záležitost ryze Plzeňská, ale můžeme se s ní setkat téměř po celém území Čech a Moravy. Říkala se k tomu taková říkadla jako: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde je as můj miláček na večeři dnes,“ z které strany se pak ozvalo psí zaštěkání, odtamtud měl přijít budoucí ženich. „Na Stříbrsku máme zaznamenáno tohle říkadlo i v jiné variaci, kde se klepalo na vědro na vodu,“ dodal Chmelenský.

Lidé si pořizovali také různé „vychytávky“, protože cesta do kostala v chladných dnech nebyla nejpříjemnější. „V dnešní době se nám zase trochu do adventního období vrací roráty, tedy rorátní zpěvy. Dříve ty rorátní mše byly hodně brzy a ti lidé chodili poměrně daleko do kostela. Takže se používala rorátní vajíčka. Ta byla z kamene a lidé si doma nahřáli na kamnech, dali do kapes a takto se pocestě nebo v kostele zahřívali,“ dodává závěrem Chmelenský.