Legendární žlutou dvanáctsettrojku znáte ze seriálů jako je Sanitka nebo Nemocnice na kraji města. Někteří ji možná ještě pamatují, když ještě patřila do vozového parku záchranářů. Vyráběla se 49 let, z toho množství je až neuvěřitelné, že si jich zachovalo pouze několik desítek kusů. No a jeden z nich můžete potkávat i v ulicích Plzně a jejím okolí.
Vítězslav Sladký je vedoucím PR oddělení a dlouholetý pracovník operačního střediska krajské záchranky. K záchranářům se přidal v roce 1999.
Říkalo se, že tento vůz provázel jednu generaci po celý život. Jako sanitka při návratu z porodnice až coby pohřebák při poslední cestě na hřbitov. Do dnešních dnů se jich dochovalo zhruba 40. Jeden model si pořídil i dlouholetý pracovník Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, Vítězslav Sladký. A přitom to začalo nevinně, sbíráním modelů sanitek.
„Dnes jich mám asi 450, ale jsou samozřejmě i větší sbírky. V ČR má největší můj dlouholetý kamarád, lékař a předseda České resuscitační rady Tolja Truhlář, který jí momentálně vystavuje v Hradci Králové v muzeu. Pak jsem začal sbírat prospekty a fotky sanitek z celého světa. Těch mám taky požehnaně. A protože jsem chtěl vždycky nějakého veterána, řekl jsem si, proč si nepořídit sanitku,“ vysvětluje Vítězslav Sladký.
Jenže dostat se k historickému kousku není zrovna jednoduché, proto se tedy obrátil na kolegy v Jihočeském kraji, kde získal kontakt na doktora, který sanitu měl a chtěl se jí zbavit.
„Jel jsem se na ní na Táborsko podívat, a samozřejmě jsem se zamiloval. Za týden mi přistála na podvalníku před domem. Prapůvod tohohle kousku je v roce 1972. Ovšem od té doby byla asi třikrát vyměněna karosérie a pětkrát motor. To se dnes může zdát divné, ale tehdy to byla běžná praxe. Sanitek byl totiž pořád nedostatek, takže si šikovní garážmistři ze záchranek pořizovali kastle i motory a dělali přestavby. Finální podoba téhle sanitky tak pochází někdy z let 1987/88,“ popisuje nadšenec.
Jako plnohodnotná sanitka jezdil tento vůz naposledy v nemocnici v Piešťanech. Podle technického průkazu je stále vedený jako sanitka a ještě nespadá do sekce veteránů. Uvnitř je navíc stále dobový pohotovostní kufr s několika platíčky prošlého Alnagonu.
„Nemá posilovač, takže s volantem na místě nehnete. Taky posez před přední nápravou je zvláštní, jako v malém autobusu. S vyplazeným jazykem se dá jet maximálně tak 90. Bezpečnost je samozřejmě příšerná, ochrana řidiče při čelním střetu nulová. S tímhle autem by měl každý dělat řidičák. Mě ovšem nepřekvapilo – když jsem v devadesátém nastoupil na obchodní odd. FN Plzeň, byl to můj první služební vůz, se kterým jsem sjezdil celou republiku,“ vzpomíná.
I přes všechny lapálie, co s vozem zažil, ho dvanátsettrojka nikde nenechala. „Je to „houpačka“, kdybyste měli zlomenou nohu, pojedete pohodlněji, než v dnešní záchrance. Také vnitřní uspořádání je neskutečně variabilní, až geniální. Během chvilky se dá přestavět na plně sedačkovou, nebo naopak „dvoulůžkovou“ verzi,“ vychvaluje si záchranář.
Sanitka má novou STK a je plně funkční. Novopečený majitel s ní má v plánu navštěvovat různé veteránské srazy, akce záchranky a tu a tam jí využít i na cestu do práce.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
