Prvního června uplyne přesně padesát let od chvíle, kdy se první pěstounské maminky s dětmi nastěhovaly do čerstvě dokončených domků v nejstarší české SOS dětské vesničce v Doubí u Karlových Varů. Na její vybudování se složil doslova celý národ – během jednoho roku se na sbírkovém kontě 777 sešlo na 28 milionů korun (průměrný plat byl tehdy 1828 Kčs). Od června 1970 tu domov a milující náruč našly téměř tři stovky dětí.
Po padesáti letech je z doubské SOS dětské vesničky centrum služeb, které slouží nejen jako zázemí pro pěstounské rodiny, žijící jak přímo ve vesničce, tak po celém Karlovarsku, ale také zde sídlí krizové centrum pro ohrožené děti SOS Sluníčko a terénní sociální služba SOS Kompas, pomáhající rodinám s dětmi. Celkově pomohou SOS dětské vesničky jen na Karlovarsku ročně téměř dvěma stovkám dětí.
„Krizové centrum SOS Sluníčko je zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc, poskytuje na nezbytně dlouhou dobu zázemí dětem, které se ocitly v nějaké krizové situaci a nemohou zůstat doma. Buď proto, že jim tam někdo ubližoval, nebo proto, že se rodiče potýkají se závažnými problémy – ztrátou bydlení, náhlou nemocí, závislostí či trestním stíháním,“ popisuje jednu ze služeb regionální ředitelka SOS dětských vesniček pro Karlovarský kraj Olga Heřmanová s tím, že cílem těchto služeb i terénních pracovníků je pomoci rodinám v nepříznivé situaci a zamezit tak odebrání dětem z rodiny.
Před padesáti lety přebrali tvůrci českých SOS vesniček rakouský model od Hermanna Gmeinera, který první SOS dětskou vesničku v Imstu vybudoval už na konci padesátých let. V tomto původním modelu se samotné maminky – pěstounky staraly o 6-8 dětí, často se jednalo o velké sourozenecké skupiny, které by jinak skončily rozdělené do různých ústavů. Maminkám s velkou rodinou pomáhala rodinná asistentka – teta, otcovskou roli částečně suploval mužský ředitel vesničky a jeho zástupce. Do vesničky pravidelně docházela dětská lékařka, sociální pracovnice i dětský psycholog. První pěstounské maminky se všechny dobře znaly z několikaměsíčního úvodního vzdělávacího kurzu, proto se semkly a utvořily dobře fungující komunitu, která přečkala i normalizační tlaky politických vedoucích po nuceném převzetí vesničky státem v polovině sedmdesátých let.
„Dnešní podoba podpory pěstounské péče je v mnohém odlišná, to hlavní ale zůstává – důraz na láskyplnou péči a trpělivé překonávání traumat, způsobených v nejranějším dětství. Pěstouny mohou být ženy, muži i páry, vybírá a školí je už ale sociální odbor místně příslušného úřadu. Dnes se pěstouni mnohdy starají společně o vlastní děti i děti přijaté, jejich počet není nijak určen. Mohou využít zvýhodněného nájemného v některém z domů přímo ve vesničce, ale mohou veškeré služby využívat i na dálku z vlastního domova,“ popisuje Michaela Poláková, PR specialistka SOS vesniček.
Na Den dětí, 1. června 1970, slavnostně otevřela SOS dětskou vesničku v Doubí u Karlových Varů manželka tehdejšího prezidenta a velká podporovatelka organizace Irena Svobodová. Přivezla s sebou dva obrovské dorty.
„Právě na Den dětí totiž dvojčata Jana a Karel, která se právě nastěhovala se svou novou maminkou Evou Borkovou do jednoho z prvních dvou dokončených domů, slavila sedmé narozeniny. Dostat k narozeninám dort od první dámy asi není špatné, ale získat k tomu i nový domov a hlavně maminku, to bylo určitě ještě lepší,“ pokračuje Michaela Poláková.
V červnu sice našly své nové obyvatele jen první dva dokončené domky, ale o Vánocích roku 1970 už se rozsvítil vánoční stromeček v deseti domcích z dvanácti. Kapra se salátem si tu poprvé se svojí novou rodinou dávalo 42 dětí a deset maminek. Během následujících tří let se počet obyvatel vesničky rozrostl na 12 maminek a téměř stovku dětí.
Na červen letošního roku byla plánovaná velká oslava přímo ve vesničce, na kterou měli být pozváni všichni, kteří tu prožili nějakou část života nebo ve vesničce v průběhu uplynulého půlstoletí pracovali.
„Pořádat nyní nějaké oslavy nám s ohledem na zdraví všech zúčastněných nepřijde bezpečné,“ říká výkonná ředitelka organizace Jindra Šalátová a pokračuje: „I kdyby přijela jen polovina pozvaných, stále je to úctyhodný počet lidí, navíc řada z těch, kteří pamatují úplné začátky vesničky, je v nejrizikovější věkové skupině. Proto jsme oslavy odsunuli – podle situace setkání uspořádáme buď na sklonku léta, nebo až napřesrok. Všechny pamětníky z dob dávných i nedávných ale chci ujistit, že jsme na ně nezapomněli a až to bude možné, rádi se s nimi potkáme,“ dodává Jindra Šalátová.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
