Legendární Juránkova chata na Šumavě dvakrát vyhořela. Zbořili ji až komunisté

K provozování stále populárnějšího lyžařského sportu na Železnorudsku potřebovali návštěvníci Šumavy také horské chaty. Oblíbeným rejdištěm, především plzeňských lyžařů, byla Jezerní stěna, Svaroh a Ostrý. Plzeňský skiklub proto v roce 1922 postavil přímo na vrcholu Svarohu, na malé planině u státní hranice, malou srubovou, podezděnou dřevěnou chatu.

„O stavbu se zasloužil propagátor šumavského lyžování Arna Juránek. Stavba přišla na tehdejších 40 tisíc korun. Jednalo se o dřevěný srub na kamenné podezdívce o rozměrech 4 × 5 metrů. Její výhody oceňovali turisté po celý rok, o nedělích a svátcích bývala přeplněná. Chata byla stále otevřená, se zásobou dřeva, a poskytovala vysoko v horách možnost přespání deseti osobám na dřevěných pryčnách. Unavené lyžaře tu posílila například hrachová polévka, čaj nebo místní specialita – rozpuštěný sníh smíchaný s malinovou šťávou,“ říká publicista a badatel Zdeněk Roučka.

Oblíbenou chatu zničil požár

Původní Juránkova chata sloužila lyžařům a turistům téměř deset let a za tu dobu ji navštívilo přes 20 tisíc lidí. Dne 22. prosince 1931 ji však údajně někdo zapálil. Chata zcela vyhořela, její tragický konec ale vyburcoval agilní Plzeňský skiklub k horečné činnosti. Doba se mezitím změnila a nová chata už musela splňovat modernější požadavky. Hory byly plné lyžařů i turistů, kteří chtěli nejen dlouhé trasy a svahy, ale také odpočinek a občerstvení na úrovni.

Po požáru srubu musel Plzeňský skiklub uskutečnit nákladný projekt výstavby nové chaty. Už v zimě roku 1932 se na vrchol Svarohu saněmi dopravoval první stavební materiál. Díky obětavosti a nadšení členů klubu v čele s Norbertem Langem se pomocí půjček a darů podařilo během jediného roku vystavět nový objekt. Tvůrcem krásné třípatrové chaty s ústředním vytápěním byl plzeňský stavitel a místopředseda skiklubu inženýr Otakar Prokop, bratranec majitele Prokopova penzionu na Špičáku. Celkové náklady dosáhly 240 tisíc korun.

Jedním z trojice tvůrců byl opět i Arna Juránek. Vybral místo v závětří, takže chata v zimě nikdy nezapadala sněhem, přestože okolní sněhové vrstvy dosahovaly výšky až pěti metrů. Kamenné základy sahaly do prvního patra, další dvě patra byla z dřevěných trámů. Nová Juránkova chata byla slavnostně otevřena už 30. října 1932.

„Chata nabízela veškerý novodobý komfort. Nad přízemím s úschovnou lyží, centrální suchovzdušnou pecí a kuchyní se nacházela restaurace o rozměrech 7 × 12 metrů s pěkným krbem. Z kuchyně se jídlo do restaurační místnosti dopravovalo výtahem. Ve druhém patře mohlo přespat až 40 lidí. Osvětlení bylo lihové. Pro návštěvníky chata působila dojmem, jako by zde stála už celá léta – tak dokonale celý objekt splynul s přírodou,“ popisuje Roučka.

Stavitel Prokop projekt vyřešil skvěle. Navrhl líbivý štíhlý profil a boční venkovní schodiště umožňovalo maximální využití vnitřního prostoru. Účelová byla i příkrá střecha. Chata v závětří musela odolávat extrémnímu počasí v nadmořské výšce 1330 metrů, kde mnohokrát do roka řádily silné vichry a sněhové bouře. Kamenné přízemí bylo obloženo cihlami, zbytek heraklitem. Za nocleh se platilo 9 až 12 korun. Osvětlení zajišťovaly romantické lihové lampy. Pod střechou bydlel s rodinou nájemce, dřevař Alois Rajal.

Chatu u hranic obsadili Němci

Pro milovníky lyžování to byla tvrdá rána, když Československo po německém záboru pohraničí v říjnu 1938 přišlo o oblast Šumavy. Milovaná místa zůstala jen ve vzpomínkách a někteří štamgasti v chatě přišli o bundy i lyžařské vybavení. Objekt v horách přečkal válku bez větší újmy. Zhruba v roce 1944 zde byl umístěn vojenský radar a mohutný agregát. Když na počátku května 1945 pročesávali Američané okolní lesy, ustupující němečtí vojáci chatu odstřelili a zapálili.

Opět bylo zapotřebí obrovského úsilí, nadšení i sbírek. A znovu u toho nechyběl Norbert Lang. Třetí verze Juránkovy chaty, projektovaná inženýrem Prokopem a doktorem Neckářem, byla v tichosti otevřena už 23. prosince 1945. Objekt měl už ale pouze jedno patro. Tradovalo se, že stavební materiál na chatu nosili v batozích turisté, kteří přijížděli vlakem na Špičák. S cihlami nebo pískem pak pokračovali pěšky na Svaroh. O vnitřní provoz klubové chaty se od jara 1947 starala paní Marie Dlouhá, která zde žila se svým malým synem.

„Bohužel po roce 1949 se tragický osud legendární Juránkovy chaty začal definitivně naplňovat. Na jaře 1950 vzniklo v pohraničí zakázané pásmo a chata v těsné blízkosti bavorské hranice neměla šanci. Už na podzim roku 1949 museli všichni objekt rychle opustit a novými obyvateli se stali příslušníci pohraniční stráže SNB. Majetek plzeňského skiklubu byl kompletně zabaven a Juránkova chata byla v roce 1953 stržena. Už jen četné dobové fotografie připomínají, jak vypadala nejkrásnější horská chata Šumavy na konci třicátých let,“ dodal smutně Zdeněk Roučka.

Z české strany dnes není možné k troskám Juránkovy chaty dojít. Oblast je chráněna jako přírodní památka, národní přírodní rezervace nebo dokonce jako zvláště chráněná část přírody. Zejména kvůli výskytu tetřeva. Celé území je tak pro turisty uzavřeno, zatímco z bavorské strany sem vedou značené turistické stezky, například LO5 z parkoviště u Scheiben. I z německé strany je lokalita chráněna v obdobném režimu.