Neodborná terapie může ublížit. V Česku ji může nabízet kdokoliv

Když léčba bolí víc než nemoc. Jak daleko mohou zajít metody psychiatrických zařízení?

Neděle, 30. března 2025, 18:00SpolečnostZdraví

Urážky, nelidský přístup a verbální ponižování. Tak mluví některé dívky, léčící se v minulosti z poruchy příjmu potravy, o svých zkušenostech z českých psychiatrických oddělení. V návaznosti na námi odvysílané díly podcastu Stop anorexii Markéty...

Psychických problémů přibývá a na termín u odborníka si lidé často musí počkat měsíce, někdy i roky. „Na doporučení lékaře jsem si chtěl najít terapii. V Hradci Králové jsem neměl šanci. Všichni měli stop stav nebo mi nabízeli termín nejdříve za deset měsíců. Větší štěstí jsem měl v Pardubicích. I tak jsem ale čekal dlouhé měsíce,“ řekl Hradecké Drbně Petr R.

I proto roste počet těch, kteří nabízejí terapeutickou pomoc – někteří s odpovídajícím vzděláním a specializovaným výcvikem, jiní bez něj. Nedostatečná regulace však může vést k situacím, kdy neodborná terapie spíše uškodí.

S takovou zkušeností se redakci Drbny svěřila i Petra (jméno redakce upravila), která oslovila terapeutku kvůli své diagnóze mentální anorexie. Nejdříve věřila, že konečně našla někoho, kdo jí rozumí. Místo úlevy ale podle jejích slov přišla hlubší úzkost a pocit viny.

„Dává pacientkám vinu za jejich onemocnění, poslouchala jsem neustále, jak si nevážím života a jsem hloupá. Pomoc se zvrtla v obviňování a popis toho, jak ona sama má těžký život, zatímco já si toho svého nevážím,“ svěřila se Petra s tím, že tyto konzultace její zdravotní stav zhoršily a po nepříjemné zkušenosti s laickou poradkyní se bojí znovu si říct o pomoc.

Redakce tuto laickou terapeutku oslovila, ta ovšem s takovým nařčením zásadně nesouhlasí.

„V první řadě mě velmi mrzí, pokud se některý z našich klientů cítil nepříjemně nebo nepochopen. Nebo v důsledku neporozumění dokonce odmítá léčbu. S odborníky spolupracujeme a samozřejmě jejich léčbu nebo pomoc doporučujeme,“ namítá Hana Studená, která pracuje jako terapeutka a arteterapeutka v rámci spolku Stuha. „Ovšem bez znalosti konkrétní osoby nemohu poskytnout odpovědné a férové vyjádření,“ dodává Studená. Její bývalá klientka Petra si totiž přeje zůstat v anonymitě.

Psychoterapeut může být kdokoliv

Ačkoliv terapeutka uvádí, že její péče je pouze „doplňková“, případ poukazuje na závažný problém: v Česku může terapii nabízet kdokoliv bez odpovídajícího vzdělání či supervize - což je odborná podpora, při které zkušenější terapeut pomáhá jinému zpracovat náročné situace.

Právní rámec je nejasný a klienti často neví, jak rozpoznat, zda je jejich terapeut skutečně kvalifikovaný.

„V České republice není dosud zákon, který by stanovil požadavky na profesi psychologa a tím vymezil, kdo psycholog je a kdo není (podobně jako to mají např. advokáti), částečně však tuto problematiku řeší živnostenský zákon v rámci vázané živnosti s názvem Psychologické poradenství a diagnostika. Psycholog by tak měl splňovat kvalifikační předpoklady, tedy by měl být absolventem akreditovaného studijního programu psychologie na vysoké škole, tedy tříleté bakalářské a navazující dvouleté magisterské studium,“ uvádí pro Drbnu advokátka Jana Kubrtová s tím, že je také možnost absolvovat bakalářské studium jiného oboru a následně pokračovat v magisterském navazujícím studiu psychologie. Nestačí ovšem státnice z psychologie a nedostatečné je také samotné bakalářské studium psychologie.

„Složitější situace nastává u profese psychoterapeutů, které lze aktuálně dělit na kvalifikované a nekvalifikované. Pro poskytování psychoterapeutických služeb totiž v současné době postačí mít založenou volnou živnost. U té úřady nevyžadují prokazování odborné ani jiné způsobilosti. Takže mohou psychoterapeutické služby v soukromé sféře provozovat i nekvalifikované osoby,“ upozorňuje advokátka s tím, že stávající právní úprava poskytování psychologických a psychoterapeutických služeb je neúplná, různorodá a roztříštěná.

Jak poznat kvalifikovaného psychoterapeuta

Před terapeuty bez potřebného vzdělání varuje i psycholožka Lucie Svobodová: „Nahrává k tomu nedostatek psychologické péče, nicméně terapeut/ka s komplexním a ověřeným vzděláním se dá najít například na stránkách České asociace pro psychoterapii. Opravdu se nebojte si ověřit, kdo má jaké vzdělání už jen proto, že budete takovému člověku svěřovat své zdraví a velmi citlivé informace ze svého života,“ apeluje na čtenáře Drbny psycholožka.

Nejasnosti ohledně terapie vnímá i Hana Studená ze spolku Stuha. „Souhlasím, že v ČR je zásadní problém s nejasným názvoslovím v oblasti pomáhajících profesí. Pojmy jako "terapeut", "psychoterapeut", "poradce" nebo “kouč" se volně zaměňují a je velmi těžké se v tom orientovat. To vede k nedorozuměním, zbytečné stigmatizaci a někdy až znevažování kvalitní práce mimo klasický zdravotnický rámec,“ říká Hana Studená. Spolek, ve kterém působí, pořádá terapeutická sezení, arteterapii, terapie se zvířaty, tábory pro děti a relaxační programy.

„Naše přístupy jsou určeny pro děti i dospělé s nejrůznějšími potížemi – ať už se jedná o nízké sebevědomí, vzdělávací či výchovné potíže, úzkosti, poruchy příjmu potravy, hledání identity, šikanu, problémy v kolektivu nebo rodině,“ upřesňuje Studená, která by podle svých slov ráda absolvovala terapeutický výcvik, ale bez vysoké školy nesplňuje podmínky pro přijetí.

Právě dlouhodobý praktický výcvik pod vedením zkušených supervizorů je ale podle České psychoterapeutické společnosti klíčový pro bezpečnou a efektivní práci s psychikou klienta.

Vysoká škola jako podmínka

„Dnes bohužel vládne přesvědčení, že bez vysoké školy člověk nemá v této oblasti co dělat, i kdyby měl za sebou desítky let praxe, stovky příběhů, kurzy a reálné výsledky. Podmínky psychoterapeutických výcviků navíc vyžadují vysokoškolský diplom – a je přitom úplně jedno, zda je v oboru. Tím se paradoxně uzavírají dveře těm, kteří práci s lidmi dělají poctivě a se srdcem, ale „jen“ nemají titul,“ namítá Studená, která se podle svých slov ráda vzdělává a na webu organizace uvádí řadu diplomů z absolvovaných seminářů a přednášek.

Odborníci však upozorňují, že tato forma sebevzdělání nenahrazuje systematické, dlouhodobé a ověřené vzdělání a absence formálního výcviku zvyšuje riziko neetického jednání nebo poškození klienta. „Dovedu si představit, že takový člověk by mohl vést volnočasový kroužek, relaxace, ale zároveň by rozhodně neměl využívat označení terapeut nebo arteterapeut. Terapeut by měl mít pětiletý výcvik, minimálně 800 hodin sebezkušeností a teorie. Česká arteterapeutická asociace požaduje dokonce výcvik v rozsahu 1 400 hodin,“ dodává psycholožka Lucie Svobodová, která na problematiku terapeutů bez vzdělání a specializovaného výcviku dlouhodobě upozorňuje.