Počasí dnes27 °C, zítra26 °C
Úterý 16. července 2024  |  Svátek má Luboš
Bez reklam

Nejslavnější výletní restaurace Šumavy a Bavorského lesa má dlouhou rodinnou tradici. Vlastní ji a provozuje německo-český manželský pár

Stovky turistů proudí denně do nejslavnější šumavské výletní restaurace Schwellhäusl, která se nachází nedaleko od Železné Rudy, těsně za česko-německou hranicí. Vyhlášený podnik na romantické mýtině uprostřed divokého hvozdu Bavorského lesa provozuje nepřetržitě rodina Lettenmaier od roku 1870. Aktuálně rodinnou hospodu vede Ludwig Lettenmaier se svojí českou manželkou Alenou, kterou si našel v sousední Železné Rudě.

Je krátce po desáté hodině dopoledne všedního dne a do areálu malebné dřevěné hospody ve Schwellhäuslu se začínají trousit první hladoví a žízniví turisté. Je nádherný slunečný den a lidé obsazují venkovní stoly. Ozývá se také první zacinkání na zvonek na pultíku před pípou vyvedenou ze skály. Je to signál pro obsluhu uvnitř restaurace, že si host přeje načepovat vyhlášené pivo “ze skály.“ Hned naproti tomuto přírodnímu výčepu usedám s paní Alenou a jejím manželem Ludwigem k jedinému stolu opatřenému cedulkou REZERVACE, který najdete v celé obří rodinné hospodě.

„Neděláme nikdy rezervace. Ani když někdo chtěl, že přijedou autobusy nebo skupiny. Nemáme tady jediný stůl na rezervaci, kromě toho mého. Lidé přijdou a buď se posadí hned, nebo musí chvilku počkat, až se místo uvolní. A funguje to,“ říká Alena Lettenmaier, rodačka ze Železné Rudy. Podnik má velkou kapacitu. „Uvnitř a pod střechou je celkem celkem 110 míst k sezení. Když to spočítáme i s venkovními místy na lavicích, kde se sedí pod deštníky, tak si u nás může najednou sednout až 500 lidí. A když je potřeba, ještě můžeme nějaké stoly přidat a o něco více to tady nafouknout,“ směje se Ludwig Lettenmaier. I s majiteli má hospoda celkem 25 zaměstnanců. Na jedné směně pracuje každý den 16 lidí. Obsluha zde naběhá se zátěží kolem 17 kilometrů.

Prvními zákazníky byli dřevaři

Začátky místa Schwellhäusl sahají až do roku 1798, kdy se v místní vodní nádrži splavovalo dřevo. Nádrž vydržela až do dnešní doby. Na břehu tam tehdy stála jen dřevěná chatka, kterou využívali dřevaři. A ti tam měli bednu piva. To byl začátek gastronomie ve Schwellhäusl. Roku 1836 se zde postavil nový plavební kanál.

„První malou hospodu zde začali provozovat předkové mého manžela v roce 1870. To sem přišel za prací jeho pradědeček Ludwig z jižního Tyrolska. Likvidovala se zde velká kalamita v lesích, kácely se stromy. Pradědeček zde již zůstal jako první Lettenmaier. A potom už zůstávala hospoda v jejich majetku až dodnes. Pak přišel jeho syn Otto, který zde žil s rodinou a pak se narodil otec mého manžela. Ten se jmenoval také Ludwig Letenmayer. A manžel je také Ludwig. A máme syna a to je také Ludwig,“ objasnila historii rodinné hospody paní Alena. V rodinné tradici by měl pokračovat druhý syn Josef, který má chuť podnik převzít a i nyní zde pracuje.

Největší boom zažívala výletní restaurace samozřejmě po 2. světové válce. Ale ještě za války sem jezdili němečtí turisté i vojáci. To už tady hospodařili rodiče mého manžela. Hospoda se několikrát přestavovala a zvětšovala, až do dnešní podoby. Základ současné hospody s hlavním lokálem se vybudoval v roce 1836. Poslední přestavba rozšíření je z roku 1998, kdy se zvětšovala kuchyň. Nejsou zde žádné pokoje pro ubytování hostů. Návštěvníci dopoledne přijdou a odpoledne ti poslední zase odejdou domů. Zůstávají pouze majitelé, kteří zde bydlí. Kromě rodiny majitelů v areálu výletní restaurace žije ještě oslík, koza, poník, pávi, dva psi a několik koček.

„Lidé k nám mohou přijít pouze pěšky, autem smí přijet výhradně jen personál. Vedou k nám různé cesty. Nejkratší je to z parkoviště ve Zwieslerwaldhaus. Dá se to jít půl hodiny, starší to zvládnou za 40 minut. Potom lze jít z Ludwigsthalu, to je tak hodina a čtvrt. Potom chodí lidé z Bavorské Rudy, nebo ze Železné Rudy. Od roku 1997 jsme součástí národního parku. Ten u nás vybudoval dětské hříště, o které se také stará. Propagace ze strany národního parku je velmi dobrá, jezdí sem díky tomu také mnohem více lidí,“ konstatoval hospodský Ludwig Lettenmaier.

„Lidé si cestou k nám udělají žízeň i hlad, ale samozřejmě někteří už přijdou naštvaní, protože je horko a mají žízeň. Teď chtějí být rychle obslouženi. A ono to zase tak rychle nejde. Chodí sem samozřejmě stále ještě více Němců, ale třeba v sobotu, nebo když je v Česku svátek, tak dorazí více lidí z Čech. To je pak třeba i 90 procent česká klientela. Dříve také Češi nechtěli chodit pěšky do hospody. Chtěli přijet všude autem. To se pak zlomilo asi před 10 – 15 lety, kdy začali více chodit pěšky a jezdit na kolech. Chodí k nám dědečkové i babičky, rodiny s dětmi, mladí lidé, školy, dámy v botách na podpatku to také mnohdy zvládnou,“ říká Alena.

Tisíc obědů za den? Žádný problém

V hospodě Schwellhäusl podávají jen hotová jídla. „Je to jednoduchá bavorská kuchyně, u nás nedostanete žádné steaky. Nejvíce jde na odbyt náš vyhlášený vepřový řízek a hranolky (obří řízek přes celý talíř, poznámka autora), dále potom svíčková, vepřová se zelím, prostě hotovky. Ráno se to připraví a do odpoledne se to musí vydat. Denně máme i 1000 jídel. Když jsou svátky, tak i více,“ říká paní hospodská. Kolem druhé hodiny končí obědy a pak si začínají hosté objednávat speciální obložené chleby. To je studená kuchyně, opečená bavorská sekaná, chleby se sádlem, se sýrem, s rajčaty, se salámem.

„Ty chleby vypadají vždy úplně stejně, jedeme podle starého receptu manželovy maminky už desítky let. Musí být stejně nazdobené. Na to se u nás velmi dbá, každý zaměstnanec se to musí správně naučit, jak je připravit. Vliv české kuchyně sem přinesla moje maminka, také bývalá hospodská, která nám zde pomáhala. Zjednodušila to tady. Říkáme, že děláme svíčkovou, ale není to úplně naše česká svíčková, ani to tak nenazývám. Je to v překladu hovězí na smetaně. Je to podobný styl a velmi to hostům chutná. Oblíbený a tradiční je zde také jelení guláš.“

Obrovskou atrakcí "hospody na mýtince" je ovšem pivo z kamene. „To vymyslel můj manžel už v roce 1980. Tlak lidí na obsluhu zde byl tak obrovský, že na výčepu nestačili pivo nalévat. Ludwig tehdy někde vykopal obrovský kámen a dopravil ho sem. Tři dny ho pak provrtával. Z přírodního venkovního sklepa jsou vyvedené trubky od sudu a pípa je pak v té skále. Když si lidé chtějí dát jen rychle pivo, tak aby nemuseli u stolu čekat na obsluhu. Zákazník přijde, zazvoní si. Stala se z toho časem velká rarita. Je to u nás hodně známé. Pivo máme regionální ze Zwieselu, od nich máme všechna piva. Jiné nebereme. A máme samozřejmě i hodně regionálních potravin,“ popisuje Alena.

Velmi nás také zajímalo, jak se vlastně Alena s Ludwigem seznámila. Poznali se krátce po pádu železné opony v Železné Rudě, kde rodiče Aleny provozovali hospodu a tehdy tam pracovala celá rodina. Jezdil tam jako přeshraniční host i Ludwig a okukoval Alenu. „To bylo v roce 1990. A o rok později už jsme se brali. První svatba česko-německá v Bavorské Rudě po revoluci to byla. Ludwig za mnou předtím jezdil přes hranice. Tehdy tam bývaly hrozné fronty automobilů a on nechtěl čekat. Tak jsme pak na jednom místě přelézali přes starý hraniční plot v Alžbětíně, abychom nemuseli stát frontu, když jsme se chtěli vidět. V prosinci 1991 jsme se brali. A od té doby jsem tady. Byly to hezké časy tehdy, rádi na to vzpomínáme. Tehdy to tady na obou stranách hranice žilo úplně jinak, než teď. To už se nikdy nevrátí,“ zavzpomínala si Alena Lettenmaier.

„Do provozování rodinné hospody jsme se s manželem vrhli po hlavě. Předtím to dělal společně s maminkou a chyběl jim personál. Němci už tehdy nechtěli dělat ve službách. Ten hlavní boom zde začal od té doby, kdy jsme se vzali. Otevřely se hranice, byla možnost zaměstnat zde lidi z Česka. A pak to tady začalo být hodně populární. A dá se říci, že počet návštěvníků u nás od té doby pořád roste. Měli jsme dříve otevřeno i do osmi večer, do půl deváté, ale bylo to každý den, pořád dokola. To už se ale nedalo. Potom jsme se rozhodli zase trochu zpomalit. Teď je otevřeno od půl desáté do pěti, každý den. To je pro lidi pracující v hospodě luxus. Ale stejně je problém shánět zaměstnance, mladí nechtějí moc pracovat. Zavřeno máme jen v listopadu a v prosinci, kdy je to tady úplně mrtvé.“

Manželé Lettenmaier mají vedle dvou zmíněných synů ještě dceru, která pracuje jako ranger v národním parku. Starší syn je přírodovědný výzkumný pracovník. „Velikou oporou je mi po celá léta moje sestra Mirka, která nám tady pomáhá. Bez ní by to nešlo. Mohu se na ní vždy a ve všem spolehnout, společně jsme řešili všechna zásadní rozhodnutí. Ten náš klan drží pohromadě. Trávíme zde jako rodina Vánoce. A to je moc hezké,“ dodává na závěr česká hospodská ze slavné bavorské restaurace.

Hodnocení článku je 94 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Richard Beneš

Štítky restaurace Schwellhäusl, Bavorský les, rodinná restaurace, výletní restaurace, rodinná tradice, Šumava

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Jakub Boraro

Hezké, jen pozor pro české turisty. Neberou karty.

Neděle, 7. července 2024, 11:47Odpovědět

Jirka Mucha

Já tam chodím už přes dvacet aspoň jednou za rok...ale dříve to bylo i 3x za rok pěšky z Železné Rudy Ferdinandovo udolím podé Defferniku je tam velmi dobře letos jedu zas!!!

Sobota, 6. července 2024, 19:19Odpovědět

Nejslavnější výletní restaurace Šumavy a Bavorského lesa má dlouhou rodinnou tradici. Vlastní ji a provozuje německo-český manželský pár  |  Společnost  |  Zprávy  |  Plzeňská Drbna - zprávy z Plzně a okolí

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.