Lída Rakušanová byla legendárním hlasem Svobodné Evropy, teď převzala v Plzni Cenu 1. června

„Jsem hrdá, že jsem se mohla dostat do skvělé společnosti vzácných a významných držitelů Ceny 1. června. Vyznamenání si velmi vážím a beru jej jako ocenění celé Svobodné Evropy a všech mých kolegů, z nichž velká většina už mezi námi bohužel není, ale jistě by se radovali a ocenění si zasloužili,“ uvedla při převzetí ceny Lída Rakušanová.

Vzpomněla také na silný zážitek z Plzně. „Nikdy nezapomenu na 8. květen 1990, kdy jsem z plzeňského náměstí moderovala přenos České televize u příležitosti oslav osvobození Plzně generálem Pattonem. Já měla tenkrát od režie za úkol sledovat čas. Jenže na scénu vystoupil Honza Vyčítal se svou legendární písní To tenkrát v čtyřicátom pátom. Náměstí šílelo a on musel tuto píseň několikrát opakovat, v té chvíli byl konec jakéhokoliv hlídaní času,“ líčila Rakušanová. Závěrem upozornila, že je stále velmi důležité připomínat si události a činy minulého režimu a nezapomínat na odvahu lidí, kteří projevili svou statečnost a proti režimu se postavili.

„Je mi velkou ctí, že jsem Cenu 1. června letos mohl udělit právě Lídě Rakušanové, která se podílela na fungování československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Ta tehdy fungovala jako hlavní zdroj svobodných a objektivních informací, a právě hlas paní Rakušanové se na konci 80. let stal jakýmsi symbolem zásadního zlomu a svobodného Československa,“ řekl během slavnostního ceremoniálu primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Připomněl také, že podstatné jsou však i hodnoty, na nichž činnosti její i ostatních stála. „Svoboda, demokracie, důstojnost a spravedlnost nejsou samozřejmostí. Jsou to hodnoty, které bychom měli chránit i dnes a stavět se k nim zodpovědně,“ doplnil primátor.

Lída Rakušanová se narodila 26. května 1947 v Českých Budějovicích, kde absolvovala Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka, následně studovala obor čeština a dějepis na Univerzitě Karlově. V srpnu roku 1968 odešla spolu s Josefem Rakušanem, budoucím manželem, do Francie, poté do Německa. V roce 1969 požádali manželé Rakušanovi o politický azyl a útočiště nalezli v Mnichově, kde se aktivně zapojili do činnosti československého exilu.

Lída Rakušanová vystudovala na mnichovské univerzitě germanistiku a slavistiku, poté pracovala jako soudní překladatelka, současně i jako externistka v Rádiu Svobodná Evropa (RSE). V roce 1978 se stala redaktorkou v zahraniční a následně ve vnitropolitické redakci RSE se zaměřením nejen na Československo, ale také na země střední a východní Evropy, NATO a EU. Její hlas byl známý též v pořadu Literatura bez censury, který byl věnován knihám zakázaných a samizdatových autorů.

V roce 1994, kdy došlo k ukončení činnosti české redakce RSE v Mnichově, se pracovně přesunula do České republiky. Aktuálně spolupracuje s řadou českých i zahraničních médií. Je autorkou několika knih o Václavu Havlovi a demokracii v Evropě. Za svůj život získala mnohá významná ocenění.

Železnou oponu si nakonec musela rozstříhat sama

Takto vtipně vzpomínala Lída Rakušanová při rozhovoru pro Plzeňskou Drbnu na událost ze 3. února 1990, kdy se na přechodu v Železné Rudě měly za účasti řady politiků stříhat hraniční dráty železné opony. Ale nakonec to všechno bylo trošku jinak. „Tehdy panovala euforie na obou stranách hranice. Zorganizovali jsme s manželem zájezd pro naše německé sousedy a jeli jsme jim ukázat Prahu. Na té slavné akci s ministrem zahraničí Jiří Dienstbierem se žádný ostnatý drát tenkrát nestříhal,“ řekla Lída Rakušanová.

„Přijela jsem z naší mnichovské redakce s úkolem od vedení Rádia Svobodný Evropa. Měla jsem přivézt pár metrů toho ostnatého drátu, který se měl následně rozstříhat, zatavit do plexiskla a věnovat na památku americkým kongresmanům. Ministr Dienstbier říkal, že už žádné dráty stříhat nechce, protože to dělal předtím už několikrát. Poměrně rychle tenkrát odjel a já byla dost smutná, že nemám drát a nemohu splnit úkol. Řekla jsem to bývalému starostovi Železné Rudy. Ten zorganizoval pohraničníky, odjeli jsme k té železné oponě, dostala jsem do ruky kleště a ten drát si sama ustřihla,“ uvedla s úsměvem Lída Rakušanová.

Komunisté protest v Plzni tvrdě potrestali

Cena 1. června se předává u příležitosti vzpomínky na události 1. června 1953, kdy Plzeňané protestovali proti měnové reformě. Šlo o první vystoupení proti komunistickému režimu v tehdejším Československu. Dnes se označuje jako Den prvého zvonění. Do protestní akce se zapojilo 20 tisíc lidí, kteří na necelý den ovládli značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily. Během povstání bylo na obou stranách zraněno kolem 250 osob.

Toto vůbec první povstání proti komunistickému režimu v Evropě však tehdejší režim potlačil a utajil. V souvislosti s nepokoji bylo v Plzni odsouzeno v politických procesech 331 osob, někteří až na 14 let vězení. Celkem 50 rodin bylo vystěhováno z města do zapadlých pohraničních obcí, celá řada lidí přišla o práci a mnozí byli léta diskriminováni.

Cena 1. června se uděluje od roku 1993. Jako první získal ocenění český spisovatel, publicista a politik Pavel Tigrid. Mezi další laureáty ceny patří například Václav Havel, Jefim Fištejn, Jiřina Šiklová či novináři Petra Procházková, Michal Kubal, Jan Šibík, Petruška Šustrová nebo Sabina Slonková. Předloni cenu obdržel kněz a bývalý disident Václav Malý, loni Luboš Dobrovský in memoriam.