Šumavský Humpolec zůstává nejtajemnější obcí odříznutou od okolního světa. Dodnes tam nezavedli elektřinu

Humpolec se nachází na dohled od hradu Kašperk. I když je naprosto odlehlá obec v nadmořské výšce 770 metrů jen málo známá, mají ji všichni doslova na očích. Nádherně je totiž vidět z rozhledny na vrcholku hory Sedlo nedaleko od Albrechtic. Přesně tak jsem díky dalekohledu objevil Humpolec s kamennou kašnou i já. A bylo jasné, že tak zajímavé místo je potřeba navštívit osobně.

Neznalý místních poměrů jsem se do Humpolce vypravil autem po silničce z Dlouhé Vsi a zažil doslova horor. V závěrečné třetině se totiž silnička změní divokou lesní cestu připomínající spíše křivolaké vyschlé koryto horského potoka, plného kamenů. Během cesty do kopce jsem chtěl třikrát zastavit, auto odstavit a dál pokračovat pěšky. A upřímně jsem se děsil zpáteční cesty. Nakonec jsem ale vytrval. A byla to velká úleva, vyjet z lesa a vidět první chalupy a velké usedlosti.

Okamžitě jsem zamířil k prvnímu masivnímu stavení, které bylo na první pohled bývalou hospodou. Cílem bylo získat nějaké informace o historii a současnosti této výjimečné šumavské obce. A byla to trefa do černého. Pán, který na zahradě pracoval, mě velmi ochotně pozval dál a řekl, že zajde pro syna. Ten totiž ví o Humpolci úplně všechno, protože napsal o historii obce knihu. O pár okamžiků později si už potřásám rukou s velmi sympatickým Plzeňákem Jiřím Prunerem. Ten mě okamžitě pozval na velmi zajímavou komentovanou prohlídku celé obce.

Humpolec si zahrál i v seriálu Policie Modrava

„Je tady 11 chalup, nežije zde žádný stálý obyvatel. Jedná se vesměs o rekreační objekty a jezdíme sem celoročně. Je to tady krásné ve všech ročních obdobích. A je nám tady úžasně i když je to vesnice, která je bez elektřiny. Je tady takový příjemný oddych od těch moderních záležitostí. Jezdíme sem relaxovat a to kouzlo přírody tady máme strašně rádi,“ říká na úvod Jiří Pruner. „Elektřinu řešíme solárními panely. Používáme ji na ledničku, na svícení a na nabití telefonu. V podstatě jsme tady bez televize. I bez takových dalších moderních záležitostí. A to je na tom to hezké. Jsme asi buď úplně poslední šumavská obec, která nemá elektřinu, nebo jedna z posledních. Je to taková rarita,“ usmívá se můj průvodce.

Dříve prý byl Humpolec naprosto neznámou vesničkou a sem nahoru zavítal opravdu jen málokdo. Jezdili sem jen chalupáři a také hosté několika místních penzionů. Známější se stal Humpolec až díky seriálu Police Modrava. Filmaři zdejší tajemnou atmosféru využili asi ve dvou dílech. Jiří Pruner mi ukazuje jeden kamenný dům s dlouhým dřevěným balkonem, který si okamžitě vybavuji ze seriálu. „Také si v seriálu zahrála i studna před stavením,“ říká průvodce. Mezitím se k nám na prohlídku přidala dvojice starších turistů, kteří do Humpolce dorazili pešky a nadšeně poslouchali vyprávění pana Jiřího.

Podle jeho slov znají Humpolec lidé také díky rozhledně na Sedle. „Z rozhledny vidí v dáli naši obec a pak se k nám někdy vypraví. Občas sem tedy někdo zavítá, naštěstí to nejsou žádné davy turistů. Jsou to jednotlivci, rádi s nimi pohovoříme a ukážeme jim naši vesničku, když mají zájem.“ Potvrzuji, že díky rozhledně na Sedle jsem se v Humpolci ocitl i já. Opatrně se vyptávám, zda cesta, která vede z Humpolce na druhou stranu, není přeci jen sjízdnější pro auto než ta, kterou jsem původně přijel. „Kolikrát jste chtěl zastavit a otočit se,“ ptá se s úsměvem Jiří Pruner. Evidentně nejsem první řidič, komu cesta nahnala hrůzu. S úlevou se dozvídám, že cesta dolů z Humpolce na druhou stranu do Albrechtic je o něco málo sjízdnější než ta, která vede od Dlouhé Vsi. Ale fakt jen o málo.

Pohnutou historii má kašna i kaplička

Obec má opravdu tajemnou a neopakovatelnou atmosféru. Mezi stromy procházíme kolem starých domů. Někde jsou jen v houští ukryté trosky a kamenné pozůstatky bývalých stavení. Nádherná je stará škola, před kterou je ohrada, ve které se pasou koně. Do školy sem dříve chodily i další děti z okolních vesnic. Byla zde malotřídka od 1. do 5. třídy. Starší děti pak chodívaly pěšky do školy do Dlouhé Vsi.

Středobodem celé obce je pak zatravněná náves, uprostřed které vévodí kamenná kašna. Nepamatuji se, že bych něco podobného někde jinde viděl. Kašna má také zajímavou historii. Tehdejší obyvatelé původně německé obce ji zakoupili v roce 1931 a používali ji jako zásobárnu vody pro dobytek a ostatní zvířata, která zde chovali. Když obyvatelé Humpolce museli jít v roce 1946 do odsunu, upadla obec zcela v zapomnění. Jezdili sem jen lidé, aby tady rabovali.

„Zachovaly se jen některé chalupy. Většinou byly v žalostném stavu. A kašna v 70. letech minulého století úplně zmizela. Objevili ji lidé, kteří ji rozřezali a odvezli do Sušice. A pak se na ni úplně zapomnělo. Náš soused ji potom objevil v roce 1990 nebo 1991. Našel ji zarostlou v houští u sušického hřbitova. Na základě fotografií a různých žádostí jsme nakonec docílili toho, že nám ji sem navrátili. Chalupáři ji zase složili a zprovoznili. Kašna je v provozu a funguje. Je odtud z jednoho místa krásně vidět na hrad Kašperk i na rozhlednu na Sedle,“ zdůrazňuje můj průvodce.

Obec se znovu začala osidlovat až koncem 70. let minulého století. Tehdy objevili toto zcela opuštěné místo pozdější chalupáři a začali se zajímat o zdejší parcely. „Až někdy začátkem 80. let začala obec znovu žít. Byly zde hlavně ruiny a pozůstatky chalup. Na starých základech si lidé postavili nové chalupy. Zůstaly zde jen tři původní objekty a kaplička. Vesnice před válkou fungovala plnohodnotně. Kromě školy zde byla i hospoda. Podle záznamu z roku 1920 zde žilo kolem 160 stálých obyvatel. Další statky stály ještě za kapličkou, vesnice byla mnohem větší,“ vysvětluje Jiří Pruner.

Kaplička byla postavena v roce 1927 a fungovala jako plnohodnotný církevní objekt. Po odsunu Němců kaplička začala chátrat. Nikdo se o ni nestaral a v roce 1986 město Sušice kapličku prodalo do soukromého vlastnictví. Nový majitel celé vybavení kapličky odvezl, zničil a objekt si přestavěl na chatu!

„Majitel zazdil hlavní vchod, udělal si tam boční vchod. V kapli měl gauč, měl tam vařič. Ve zvonici si udělal ložnici. Naštěstí se nám podařilo po revoluci dosáhnout toho, že město od něj kapličku vykoupilo zpět. My jsme se v roce 2007 snažili o to, aby se kaplička zrekonstruovala, aby znovu začala plnit svůj účel. Povedlo se nám získat grant a díky fondům z EU se celá kaplička za půl milionu korun opravila a zrekonstruovala. 24. října 2009 ji biskup přijel slavnostně vysvětit. Od té doby zde držíme tradici poutí. Každý rok je zde bohoslužba na svátek sv. Vendelína,“ říká pyšně pan Jiří.

U kapličky také ukončujeme naši společnou procházku po Humpolci. Hlavou mi samozřejmě bleskne nesmrtelná hláška z filmu Marečku, podejte mi pero! O Hliníkovi, který se odstěhoval do Humpolce. „Je otázkou, zda se Hliník odstěhoval do Humpolce na Šumavě nebo na Vysočině. To už asi nezjistíme. Ale máme zde hned vedle kapličky Hliníkovu lavičku,“ říká tajemně Jiří Pruner. Na lavičce je přišroubovaná hliníková destička s vyrytým nápisem. LAVIČKA HLINÍKA Z HUMPOLCE. Když se s místním chalupářem a spisovatelem Jiřím Prunerem loučím, vím jistě, že do Humpolce opět brzy zavítám. Ale tentokrát už raději přijdu pěšky.