Sedačková lanovka na vrcholek šumavského Špičáku se měla začít stavět už na podzim roku 1947 a hotová měla být o rok později. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ale bylo všechno jinak. Špičák u německých hranic se ocitl v přísně střežené zóně, kde lyžaře vystřídali pohraničníci se samopaly. Lyžaři se na Špičák vrátili až v 70. letech. A sedačkovou lanovku vedoucí na jeho vrchol se podařilo slavnostně otevřít přesně před 18 lety, 23. listopadu 2005.
Sedačková lanovka na vrcholek šumavského Špičáku se měla začít stavět už na podzim roku 1947 a hotová měla být o rok později. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 ale bylo všechno jinak. Špičák u německých hranic se ocitl v přísně střežené zóně, kde lyžaře vystřídali pohraničníci se samopaly. Lyžaři se na Špičák vrátili až v 70. letech. A sedačkovou lanovku vedoucí na jeho vrchol se podařilo slavnostně otevřít přesně před 18 lety, 23. listopadu 2005.
Špičák na Šumavě se měl stát krátce po druhé světové válce jedním z nejlepších center zimních sportů v Čechách. Stavbu turistické a lyžařské lanovky na Špičák už v létě 1947 vedle Svazu lyžařů posvětilo i tehdejší ministerstvo dopravy a vnitřního obchodu. Se stavbou se mělo začít na podzim téhož roku. Nástupní stanice měla být u hotelu Sirotek v nadmořské výšce 862 metrů. Ve výšce 970 metrů se počítalo s mezistanicí. Lanovka pak měla končit na vrcholu ve výšce 1188 metrů. První úsek měl být dlouhý přibližně 640 metrů, druhý 530 metrů.
Na podzim se vykácel průsek pro budoucí trať lanovky. Na jaře roku 1948 se už měly montovat konstrukce věží, strojírny a stanice. Podle původních plánů měla lanovka začít fungovat už na podzim. Dokonce byla stanovena i cena jedné jízdenky, která činila 15 korun. Podle projektu se měl poprvé v tehdejším Československu použít nový typ sedátka pro jednu osobu. Současně se měly zahájit i práce na stavbě hotelu, který měl stát na vrcholku Špičáku.
Všechny práce i plány ovšem ztroskotaly po únoru 1948. Tehdy se nejen Špičák, ale i celé Železnorudsko ocitlo v přísně střežené a uzavřené příhraniční zóně, kam běžný smrtelník neměl šanci proniknout. Pokud by se v té době lanovka vybudovala, vedla by nad plotem z ostnatého dráhu, který přetínal sjezdovku v dolní třetině.
Na dlouhá léta zůstal Špičák výhradně rejdištěm pohraničníků. Situace se začala obracet k lepšímu až v 60. letech, kdy se do té doby okraj nepřístupného území posunul blíže ke státní hranici. Na svah se mohli vrátit lyžaři. V roce 1971 začal na Špičáku fungovat nově postavený lyžařský vlek Transporta. Napětí z této oblasti ovšem zdaleka nezmizelo. Kdo cestoval vlakem z Klatov na Špičák a dál do Železné Rudy, určitě si pamatuje, jak během jízdy ještě ve druhé polovině 80. let kontrolovali ozbrojení péesáci cestující, ve snaze odhalit případné narušitele státní hranice. Zaměřovali se především na muže s plnovousem a s dlouhými vlasy.
Původně zamýšlené sedačkové lanovky na Špičák se dočkali lyžaři až 23. listopadu roku 2005 a dnes tedy slaví plnoletost. Čtyřsedačková lanovka je dlouhá 1272 metrů, překonává převýšení 337 metrů. Má 164 sedaček a za hodinu vyveze nahoru až 2 400 osob.
Foto Richard Beneš
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Na plot ve třetině sjezdovky si nepamatuju a nikdy jsem ho neviděl. Zato tu byly tabule Pozor! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení. Takže nahoru na Špičák natož na jezera se skutečně nesmělo. Ale zátarasy šly až jezery, přes Rozvodí.
