Po surovém napadení skončil bývalý voják s proraženou lebkou a málem nepřežil. Bez pomoci druhých se dnes neobejde

Karel byl jako spousta jiných mladých mužů. Měl rád auta, motorky, chodil sportovat a piloval si angličtinu. Byl dárcem krve a vždy pomáhal ostatním. V roce 2016 měl vážnou autonehodu. Mnoho času strávil v nemocnici, kde mu chirurgové odstranili část lebečních kostí a místo nich vložili kostní ploténku. Karel se dal neuvěřitelným způsobem znovu dohromady a vrátil se ke svým koníčkům. Dokonce uběhl půlmaraton a znovu oblékl armádní uniformu. O dva roky později ale přišla tragédie, která vše změnila.

Příspěvek na sociálních sítích Karla Sankota, kdy za necelý rok po autonehodě dokázal uběhnout půlmaraton, zdroj: FB Karel Sankot

Karel byl toho večera s bratrem v restauraci v Plzni na Slovanech. Naneštěstí se u nedalekého stolu postrkovalo několik hostů a Karel je šel uklidnit. Když odcházel, tak na něj dva muži zaútočili. Ranám neunikl ani jeho sourozenec.

„Mého syna Karla zezadu napadli a ubili do bezvědomí. Pachatel ho několika ranami do hlavy srazil k zemi, a přestože už byl Kája v bezvědomí, pokračoval v bití. Syn tak skončil s proraženou lebkou a otokem mozku v nemocnici, kde podstoupil několikahodinovou operaci,“ vzpomíná Karlova matka Zuzana.

První zpráva, kterou z nemocnice obdržela, byla zdrcující. Pacient byl podle lékařů fyziologicky mrtvý a naživu ho udržovaly pouze přístroje. „Tenkrát jsme se při odchodu od bezvládného těla pokaždé loučili. Po týdnech umělého spánku a několika operacích se Kája probudil. Ochrnutý, na plenách, odkázaný na krmení. Trávili jsme celé dny v nemocnici. Po čtyřech měsících a prvotní tříměsíční rehabilitaci se vrátil domů, přestože ortel paní primářky zněl 24hodinová péče. Ze mě se tím stala pečovatelka a opatrovník. Byla nám sice doporučena LDN, ale to jsme nikdy nepřijmuli. Jestli přežil, musí to mít nějaký smysl,“ pokračuje Zuzana ve svém vyprávění.

„Mentálně je v pořádku, ale nedokáže říct, co chce.“

Právě díky neúnavné péči matky dokáže už mladý muž znovu chodit a zvládá se i najíst. „Kája je mentálně naprosto v pořádku, ale nedokáže říct, co chce či potřebuje. Přesto neztrácí úsměv a dál bojuje, rehabilituje a učí se. Také už s dopomocí chodí a nají se, ale stále nečte, nepíše, nemluví a jeho porozumění není stoprocentní,“ popisuje pečující maminka.

Šestatřicetiletý Karel zůstal ochrnutý na pravou stranu. „Cvičením se podařilo zatím alespoň nohu trochu rozhýbat. Bohužel se projevila i poúrazová epilepsie, která nás občas vrátí o kus zpět z již vydřených úspěchů,“ podotýká paní Zuzana.

Rehabilitační pobyty si musí rodina platit sama

Neurorehabilitační pohybové a logopedické pobyty pro dospělé jsou podle slov Zuzany Sankotové mimo tabulky pojišťovny, proto jsou odkázáni na sbírky a pomoc nadací.

Rodině může například kdokoli přispět přes dobročinnou platformu Donio. „Za dobu, co každoročně sháním příspěvky pro Káju na smysluplné pobytové rehabilitace stoupla jejich cena za měsíc z 136 000 na 190 000. Nevím, jestli se mi to zdá víc smutné nebo nehorázné, nicméně je to zatím jediná funkční cesta k posunu,“ posteskla si Zuzana.

Se synem dále absolvuje dvakrát do týdne neurorehabilitační cvičení, která mu pomáhají udržovat prozatím získanou pohyblivost. „Cesta bude dlouhá, ale dokud se daří jít po krůčcích vpřed, jít prostě musíme. Za každou pomoc budeme rádi,“ říká s nadějí Zuzana Sankotová.

Útočníci jsou na svobodě

Případem se jako první zabýval Okresní soud Plzeň – město. Útočníkovi Jakubu H. vyměřil nepodmíněný šestiletý trest a povinnost zaplatit odškodné 1,5 milionu korun, proti rozsudku se Jakub H. odvolal. Druhý z mužů přijal podmíněný trest. Další soudní kolečko vedlo ke Krajskému soudu v Plzni, který útočníkovi snížil trest o rok a půl. Konečný verdikt padl v červnu 2020. Závěr zněl jasně: Jakub H. si odsedí pět let ve vězení a zaplatí původní odškodné. Podle serveru Blesk.cz je ale už znovu na svobodě a po exekuci uhradil z odškodného necelé dva tisíce korun.