Zcela vygumovat z dějin naší země pravdivou historii o osvobození jihozápadních Čech americkou armádou v květnu 1945 se úporně snažil celých 40 let komunistický režim. Neštítil se odstranit a zničit pamětní desky i památníky připomínající samotné osvobození. Přesně to se dělo po únoru 1948 nejen v Plzni, ale i v dalších místech českého jihozápadu až do roku 1989. Kdo tehdy nechtěl zapomenout a pokoušel se uctít památku amerických osvoboditelů, na toho čekaly policejní kontroly, výslechy, zatčení, pronásledování či perzekuce. I přes tato rizika se nelegálních a ostře sledovaných oslav zúčastnily stovky odvážných občanů.
Vy jste už na jaře 1990 vydal slavný sešit OSVOBOZENÍ 1945, kde jste tuto neveselou problematiku podrobně popsal ?
Ano máte pravdu, tehdy se onoho sešitu v rámci prvních svobodných oslav prodalo téměř 20 tis. kusů, byla to neuvěřitelná euforie, ale kromě osvobozování Plzně a jihozápadních Čech jsem tehdy podrobně popsal vše, co se kolem amerického osvobození dělo v letech 1948-1989. Dones to není veselé čtení.
Jak se nahlíželo na podíl americké armády na osvobozování Československa po válce ?
Přes 30 let už žijeme v demokratické společnosti a svobodně si připomínáme výročí osvobození jihozápadních Čech americkou armádou. V minulosti tomu tak nebylo! Brzy po válce se podíl na osvobozování americkou armádou na jihozápadě Čech potlačoval a postupně i vytrácel z médií. Ještě před únorem 1948 začali komunisté pracovat na tom, aby si „trvalou vděčnost“ českého lidu za osvobození republiky užíval jen Sovětský svaz. Už tehdy byly silné tendence vyšachovat Američany ze hry. Především Prahu musela v květnu 1945 osvobodit a zachránit „v poslední chvíli“ Rudá armáda. To byl strategický zájem košické vlády, ovládané komunisty. Američané prostě do Prahy nesměli!
Jak to bylo s památníkem Američanům v Plzni?
V letech 1946 -1947 začala na mnoha místech jihozápadních Čech vlna odhalování děkovných pamětních desek, připomínajících osvobození americkou armádou. V Plzni pod křižovatkou „U Práce“ byl 4. května 1947 odhalen s velkou slávou základní kámen největšího památníku americké armádě v kraji. Měla být na něm uvedena i jména českých měst, osvobozených 3. armádou USA. Uskutečnila se také národní sbírka na jeho realizaci, do které přispívali lidé z celé republiky. Mezi občany se vybralo neuvěřitelných 5,7 milionu korun. Pomník se ale nikdy nepostavil a vybrané peníze nakonec posloužily ke zcela jiným účelům.
Co se kolem památníku u Práce dělo v květnu 1948?
Přišel únor 1948 a pokud by si někdo myslel, že očerňování americké armády začalo později, tak se velmi mýlí. Už ve dnech 5. a 6. května 1948 došlo v Plzni v prostoru U Práce, kde byl základní kámen americkému pomníku a u pomníku TGM k prvním protikomunistickým nepokojům v české historii. Už tehdy tam docházelo k zatýkání desítek osob i studentů komunistickou bezpečností, rozhánění a bití lidí, ta napjatá situace trvala dva dny. Plzeňané přišli jen vzdát hold osvoboditelům. Mělo to drsné vyvrcholení. Stovky amerických a českých vlaječek i nejrůznějších fotografií např. prezidenta Roosevelta či gen. Harmona, které lidé umístili spontánně 5. května v travnatém prostoru kolem základního kamene, StB a Lidové milice v noci 6. 5. zlikvidovali. Všechno naházeli do řeky Mže dole pod KD Peklo. Pro Plzeňany to byl tehdy doslova šok, když bylo další den celé místo prázdné !
Jak na to reagoval tehdejší tisk?
Komunistická Pravda napadla slušné lidi, kteří přišli k pomníku, že za hrst rýže poklonkují americkým imperialistům, že jsou bandou zrádců a že nikdo z nich nechce vědět o tisících padlých Rudoarmějců na českém západě. Už tehdy začalo to vylhané a násilné otáčení historie. Souvisle s tím už běžela naplno od roku 1949 tvrdá kampaň, vyzdvihující při osvobozování republiky pouze zásluhy Rudé armády. Květnové oslavy se od té doby nesly v tom duchu, že jediný osvoboditel byla Rudá armáda. S heslem „Sovětský svaz - osvoboditel národů!“ Sovětská vlajka vlála všude, stejně jako skoro všude visely obrazy generalissima Stalina. Američané už tehdy jako osvoboditelé neexistovali. Naopak, do toho v r. 1950 vypukla válka Koreji. Američtí osvoboditelé byli označováni za soldatesku, vrahy českého lidu, znásilňovatele českých dívek, imperialistické vetřelce, sluhy Wall Streetu či nositele pornografie. Dále dostávali nálepku vzdušných pirátů, kteří bombardováním zničili na konci války perlu českého průmyslu – Škodovku, abychom byli závislí na Marshallově plánu. Servilita a hysterické podlézání Sovětskému svazu za osvobození šlo až do krajností.
A nezůstalo jen u tisku...
V Rokycanech a Kašperských Horách byly v 50. letech dokonce odhaleny pomníky Rudé armádě v podobě sochy Rudoarmějce. V Plzni, která se ocitla za osvobození doslova na černé listině, byl na Ústředním hřbitově v 50. letech hned vedle vchodu zbudován památník sovětským vojákům s poděkováním za osvobození. Každý rok se u něj konaly okázalé pietní politické akty funkcionářů města Plzně. V květnových oslavách se projevovala v médiích i na náměstích podlézavá vděčnost našemu velkému bratrovi a vzoru ve všem - SSSR. Za to osvobození jsme byli připoutáni k Sovětskému svazu navěky věků!
Jak to dopadlo s pamětními deskami a s úžasnou sbírkou na památník?
V temné stalinistické atmosféře 50. let tady zůstaly ony pamětní desky americké armádě jaksi osamocené, začaly politicky vadit a překážet. KSČ se jich vlastně bála! Připomínaly něco, na co se muselo násilně zapomenout. Zatýkali se kvůli nim lidé. Bylo tedy logické, že v roce 1951 začala první vlna, kdy se začaly v tichosti tyto pamětní desky v celých jihozápadních Čechách odstraňovat. Nebyly na to žádné písemné příkazy nebo rozhodnutí z kompetentních míst na Národních výborech. Ty desky mizely tajně nebo nenápadně, např. ráno, když byly prázdné ulice. Základní kámen pomníku v Plzni se odstranil a zničil v roce 1951. Už předtím byl ten „malý kámen svobody“ roky zakrytý dřevěným bedněním, aby nebyl vidět. Kolem byly postaveny obrovské prokomunistické plakáty, které k němu izolovaly přístup. Pochodovaly kolem něj prvomájové průvody… To místo s duchem demokracie a svobody, ale žilo dál, lidé na něj nezapomínali, většina Plzeňanů to měla v srdcích. Říkávalo se: „U práce, tam co stával základní kámen…“
A co ta obrovská suma vybraná ve sbírce na plzeňský pomník?
Peníze ze sbírky na vybudování památníku okázale věnovalo komunistické vedení města v červenci 1952 v Praze „hrdinnému korejskému lidu“ na podporu v boji proti americkým vetřelcům. V dnešní měně by to bylo zhruba 30 milionů korun! Byla to neuvěřitelná chladnokrevná loupež ! Pamětní desky z budov sice zmizely, ale často se je podařilo zachránit. Vždycky se totiž našel někdo odvážný, kdo je uschoval. Základní kámen pomníku U Práce však zmizel nenávratně. Roztavila se také pamětní deska 16. obrněné divize, umístěná v budově plzeňské radnice. Podobný osud mělo i pamětní dělo v Dýšině, věnované generálem Harmonem. Roztavilo se a posloužilo k výrobě mírových traktorů a lokomotiv. Pověstný travnatý trojúhelník - u křižovatky U Práce byl později promyšleným stavebním zásahem upraven, překopán a tak záměrně znesvěcen.
Čtvrtek, 6. května 2021, 23:05
A tato situace trvala až do roku 1968…?
O amerických osvoboditelích západočeských měst se začalo po dlouhých letech opět mluvit až na jaře 1968. V rámci politického uvolnění se odstraněné pamětní desky zase začaly postupně vracet zpátky na původní místa. V květnu slavili osvobození Plzně U Práce zcela svobodně 4 – 5 tis. lidí. Pak přišel šok - 21. srpen 1968, sovětská invaze a situace se opět začala postupně obracet. V květnu 1969 už u téže Práce zasahovala proti tisícům lidí brutálně Veřejná bezpečnost s obušky a vodními děly. Zatýkalo se! Byl konec nadějí! Začátkem 70. let začala těžká normalizace. Úloha amerických osvoboditelů se dostávala znovu mimo historii. Už ne v tak brutálních souvislostech a obrovskou nenávistí jako v 50. létech. Ovšem pamětní desky na zdech úřadů opět začaly překážet. V roce 1972, tedy po 20 letech, přišla druhá vlna odstraňování těchto desek. Údajně na protest proti imperialistické válce Američanů ve Vietnamu! Zase je někdo musel schovat a zachránit. Je to smutný obraz české historie, že se těch pamětních desek vládnoucí režim opět bál a měl strach z historie, kterou si lidé nesměli připomínat.
Na scéně se ale objevili pracovníci americké ambasády, kteří přijížděli do měst uctít památku amerických osvoboditelů
Ano, zhruba od poloviny 70. let začala americká ambasáda pořádat v květnových dnech výjezdy malých delegací z velvyslanectví. Obvykle to byla asi čtyři auta, na čele s americkým velvyslancem, vojenským atašé, nechyběly ani malé skupinky amerických veteránů, kteří se zúčastnili osvobození. Byli tam i další zástupci ambasády. Objížděli všechna ta místa, kde byly původní pamětní desky, v roce 1972 už zase odstraněné. V tehdejším oficiálním tisku nebo v rozhlase se nikdo nemohl o těchto návštěvách nic dozvědět. Časový rozpis lidé znali pouze z vysílání tzv. „štvavých vysílaček“ Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy.
Jak tyto vzpomínkové akce vypadaly a kolik lidí se jich zúčastnilo?
Přesto, že to bylo oficiálně tabu, vždy se našli lidé, kteří v sobě měli odvahu a občanskou statečnost a vydali se na náměstí k místům původních pamětních desek, aby se zúčastnili komorní slavnosti. Šlo zhruba asi průměrně o 100 lidí. Mohli se tak setkat s americkým velvyslancem a delegací. Vždy se o těchto akcích vědělo a měly zvláštní protistátní atmosféru. Zajímavé bylo, že se vždy jednalo o naprosto přirozené setkání. Velvyslanci kolem sebe neměli žádné bodyguardy, u místa pamětní desky přečetli krátká prohlášení v češtině i v angličtině, pak se prošli po náměstí. Mělo to zkrátka punc neformálního setkání. Lidé zástupcům podávali ruce, ženy dávaly velvyslanci i květiny, atmosféra byla velmi milá. Když kolona odjížděla lidé jí mávali. Vše to bylo samozřejmě ostře a pečlivě sledované i zdokumentované tajnými. StB si všechny účastníky setkání drze fotila. Na amerického ambasadora se vedl tajný svazek StB s názvy DIPLOMAT a ZLATO. V 70. a v 80. letech pak při rozchodu kontrolovala účastníky těchto akcí, mnohdy jim zabavila fotoaparát nebo film, pokud se ho tedy vůbec odvážili vytáhnout. Také si je samozřejmě zapsali, že se takových událostí účastnili.
Snažil se někdo tato setkání narušit?
Představitelé vládnoucího režimu o nich věděli a samozřejmě hledali způsoby, jak to lidem z americké ambasády překazit. Zakázat to nešlo, nemohli proti zástupcům velvyslanectví nijak zakročit. Z dnešního pohledu až trapně působí, že se často z obecního rozhlasu ve městech pouštěla hlasitě hudba nebo proslovy oslavující Rudou armádu. Mělo to vnést jistou nervozitu a hlavně, neměly být slyšet projevy. Když zástupci americké ambasády odjeli, tak tajní policisté během krátké doby odstřihli stuhy v amerických barvách, a buď ihned nebo později odstranili i celé věnce s květinami.
Existují nějaké fotografie zachycují tyto akce?
Pro fotografy nebylo jednoduché takovou událost zaznamenat. Lidé riskovali, že jim někde stranou estébáci vyrvou film nebo zabaví fotoaparát. Přátelil jsem se s Milanem Pokorným, dnes už nežijícím historikem a učitelem ze Sušice. Ten v květnu 1986 věděl, že kolem druhé hodiny přijede americký ambasador na sušické náměstí a chtěl vzpomínkovou akci nafotit. Neměl odvahu fotografovat na náměstí, ale asi tři dny před termínem si tajně vylezl na věž Národního výboru a jedno z oken pootevřel. Udělal to úmyslně dopředu, aby nebylo nápadné, že je okno otevřené právě toho dne. Když pak ambasador přijel, byl pan Pokorný již připraven ve věži a pořídil z toho místa tajně úžasnou sérii snímků, ty fotografie mi věnoval koncem 90. let. Je na nich vidět, že tehdy v Sušici bylo zhruba postupně 200 až 300 lidí na náměstí a byla to jedna z největší účastí na těchto akcích. Samozřejmě s nástupem Gorbačova a tzv. pěrestrojkou lidé měli už více odvahy a v druhé polovině 80. let na akce chodili daleko více. Přesto například v Liticích u Plzně, kde se shromáždilo zhruba 150 lidí, vím, že v okolí byly pro jistotu zaparkované policejní antony. Bezpečnostní složky i StB čekaly na nějaké protistátní projevy, ale vše probíhalo velmi poklidně, ale v atmosféře vzdoru.
Pokud vím, lidé si z těchto setkání přinášeli především malý suvenýr, barevný odznáček ?
Ano americká ambasáda vydávala pravidelně takové menší sešity s fotografiemi z roku 1945 věnované osvobození, ty se někdy také rozdávaly na místě, ale slavný suvenýr od americké delegace byl malý odznáček v podobě zkřížené československé a americké vlaječky. Vzadu měl trn s uzávěrkou, aby odznak držel v klopě. Estébáci je ale často někde stranou lidem zabavovali, dát si ho na bundu, byl téměř protistátní čin!
Skutečně se v době komunismu všechny ty pamětní desky odstranily?
Ze všech přežily snad zázrakem jediné dvě. Pamětní deska americké 4. obrněné divizi ve Lnářích a v obci Pole, ta byla mimo vesnici u lesa. Obě byly poněkud stranou, možná i proto zůstaly. Nejvíce však komunistickým funkcionářům doslova pila krev pověstná „Ypsilonka“ u Chebu, legendární „jehlanec“ věnovaný 1. pěší divizi, která se zúčastnila osvobozování Chebska a z Normandie se tak dostala až na české území. Pomník, odhalený v červenci 1946, Američané nechali udělat v Německu. Měl podobu deset metrů vysoké pyramidy z mramoru. Kámen nesl 639 jmen padlých vojáků 1. divize. Celkem tři mohutné bloky přivezli američtí vojáci ve dvou nákladních autech z 35 km vzdáleného německého Wunsiedelu 11. června. Zajímavé je, že místo mělo statut diplomatické půdy a šlo o majetek Spojených států. Komunisté na něj nemohli, ale hned kolem r. 1950 nechali kruh kolem pyramidy osázet cypřiši, které měly vysoký pomník obrůst, aby nebyl z dálky vůbec vidět. Pomník stál za Chebem na křižovatce cest do Mariánských Lázní a Karlových varů, proto „Ypsilonka“. V 70. letech pak odvedli silnici stranou a dalo se k němu dostat jen s rizikem. Každý byl vlastně podezřelý. Dnes je to neuvěřitelné, jaké naschvály komunistická moc prováděla, aby tento krásný pomník uklidila do zapomnění.
A do samotné Plzně, největšího města, které Američané směrem na východ osvobodili, delegace z americké ambasády nejezdila?
Ne. Plzeň vlastně neměla žádnou pamětní desku. Základní kámen zmizel a pomník se nepodařilo postavit. Američané tak věděli, že nemají, kde se v Plzni s lidmi sejít a U Práce to bylo rizikové. Ale v blízkých Liticích u Plzně byl už 6. července 1946 pod kostelem odhalen pomník, věnovaný osmi mrtvým letcům, sestřeleným v letadle B-17 při náletu na Škodovku. Krásná deska byla v r. 1960 odstraněna, ale podařilo se ji zachránit před zničením. Původní desku nahradila nová s textem „Obětem fašismu“ a citátem Julia Fučíka „Lidé, bděte!“ V r. 1970 pomník přemístili stranou pod Sokolský dům. To místo sekundovalo prostoru, kam přijížděla delegace z americké ambasády do Plzně. Ve všech jiných místech to probíhalo na náměstích či návsích, ale v Plzni to bylo takhle.
Jezdili vůbec američtí veteráni v době komunismu například do Plzně ?
Vlastně ne. Tady byl komunistický blok a je jako „nepřátele“ nikdo nezval. Občas se zde objevil americký turista veterán s manželkou, ale o nich nikdo nevěděl. Jen v roce 1985 na podzim přijel do Plzně autobus s veterány 2. pěší divize. Dělali velký zájezd od Normandie po bojištích až do Plzně. U vedoucích funkcionářů vypukla panika. Při příjezdu od Rozvadova před Plzní ve Skrňanech vítal veterány obrovský česko- anglický transparent AMERICKÝ IMPERIALISMUS – NEJVĚTŠÍ NEPŘÍTEL LIDSTVA! Byli ubytování asi dvě noci v hotelu Continental, který byl kvůli bývalým osvoboditelům doslova paralyzován. Jejich autobus sledovali tajní. Číšníky i personál vystřídali lidé od StB, v hotelu nesměla hrát hudba a ani běžní lidé z ulice se nemohli přijít do restaurace najíst…
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
