Není to jednoduchá práce, lidé jsou zlí, říká modelka s rusko-ukrajinskými kořeny

„Nikdo z Ruska ani nechce jít válčit. Lidi se schovávají nebo utíkají. Je to prostě fakt Putinova válka. Hodně lidí z mé rodiny muselo taky utéct z Ukrajiny do Polska,“ říká Darina. S Darinou se znám, a tak si v rozhovoru tykáme.

„Mně se stalo například to, že někdo měl komentáře jako Rusáci běžte pryč“

Jak jste se s rodinou dostali do Prahy?
Oba mí rodiče jsou z Ruska a přestěhovali se sem vlastně před tím, než jsem se narodila. Takže já jsem se už narodila v Česku a mladší bratr taky. Chodila jsem do mezinárodní základní školy a asi od čtvrté třídy do české školy, ale s takovým větším anglickým zaměřením. A zbytek rodiny mám v Rusku a na Ukrajině.

Proč se rodiče stěhovali do Česka?
Upřímně si moc nejsem jistá. Jeli na svatební cestu po Evropě a nejvíc se jim líbilo v Česku a Řecku. A přece jenom v Rusku nejsou nejlepší ekonomické podmínky. Nežije se tam nejlíp, když nemáš dost peněz. A v Česku se jim líbilo, dařilo se jim v práci, takže tu chtěli zůstat.

Navštěvuješ někdy svoji rodinu v Rusku?
Jo, dřív jsem tam jezdila tak dvakrát do roka. V létě a v zimě na různý prázdniny a svátky. Teď teda ne, kvůli současné situaci.

A jak se k současné situaci stavíš ty?
Já mám velkou část rodiny jak v Rusku, tak na Ukrajině, takže jsem hrozně zděšená z toho, co se děje. Jsem hrozně proti téhle válce, protože je to příšerný a umírají lidi úplně bezdůvodně. Nikdo z Ruska ani nechce jít válčit. Lidi se schovávají nebo utíkají. Je to prostě fakt Putinova válka. Hodně lidí z mé rodiny muselo taky utéct z Ukrajiny do Polska.

Potkala si někdy někoho, kdo by měl problém s tím, že máš ruské kořeny v poslední době?
Já osobně ne, ale členům rodiny se to stalo. Mně se stalo jen například to, že někdo měl komentáře jako Rusáci běžte pryč, ale nic horšího.

Jezdíš teď do Prahy, když studuješ v Edinburghu?
Vracím se docela často. V létě jsem byla z větší části v Praze. Pak jsem musela zpátky na stáž do Edinburghu. A na Vánoce se taky vrátím do Prahy. Už se těším. Snažím se vracet co nejčastěji, ale ne vždycky to vychází.

„Přišlo jim, že mám moc široký boky nebo stehna. Nebo, že vypadám hodně obyčejně“

Jak ses dostala k modelingu?
Začala jsem skoro dva roky zpátky. Stalo se to dost náhodně. Zrovna jsem se rozešla s přítelem a byla jsem fakt nešťastná. Dostala jsem se na nějakou akci na zámku, kde měli právě focení nějací lidé a líbila jsem se jim. Zrovna jim chyběla modelka na focení pro POP outlet Praha. Zeptali se mě, jestli to nechci zkusit a já chtěla. Takže jsem na to focení šla a bylo to zrovna takový hezký vánoční focení.  Tam jsem se zalíbila jednomu z těch fotografů a s ním jsme pak nafotili moje první portfolio. To jsem pak dala na Instagram a pak už mi začali psát fotografové. A zbytek už je historie.

Zatím pracuješ jako freelance modelka. Přemýšlíš o tom, že bys šla k nějaké modelingové agentuře?
Agentury jsou hodně komplikovaný tím, že ti dají podmínky, který mladá holka, co chce být modelka, většinou nebude číst. Nejdřív jsem do agentury hrozně nechtěla, ale tady tohle zrovna vyšlo. Ale když jsem jim říkala, že mám otázky ke smlouvě, tak už mi pak přestali odpovídat. Takže momentálně nejsem v agentuře.

Jaká je pro tebe největší výzva modelingu?
Asi bych řekla, že na volné noze je někdy složitý hledat práci. Nejtěžší je ale podle mě získat respekt jiných lidí v branži. Protože fotografové tě často berou jako nějakou mladou naivní hezkou holku, ne jako rovnocenného partnera. Taky je někdy těžký nenechat různý komentáře z agentur, aby se ti dostali pod kůži.

Setkala ses někdy s nějakým obtěžováním nebo nevhodným chováním?
Myslím si, že já jsem hodně opatrná a často to vycítím už ze zpráv. Několikrát mi přišlo, že některý zprávy od fotografa byly divný. Dopadlo to tak, že jsem s nimi nechtěla fotit. Pokud si nejsem jistá, tak si s sebou na focení beru člověka. Nějaký fotograf mi napsal, že chce abych byla jeho malá Pocahontas žijící před fotoaparátem. To bylo spíš vtipný a trochu divný. Vím, že hodně fotografů chtějí fotit plavky nebo spodní prádlo nebo nic, takže do toho holky často nutí. Nikdy jsem tohle nedělala a nikdy bych se k tomu ani nechtěla dostat.

Hodně modelek zažilo body shaming. Máš s ním taky zkušenost?
To jo. Když jsem si hodně dávno hledala agenturu, tak se mi to stalo. Nějakej modeling scout mě našel přes Instagram. A dával moje fotky a měřítka různým agenturám. Chtěl mi pomoct. A někdy, když mi agentura odpověděla, že mě nechtějí, tak mi poslal screenshot toho, co přesně ti lidi řekli. Co mi asi nejvíc ublížilo, bylo, když mi jedna agentura nechtěla věřit moje míry kolem boků. Přišlo jim, že mám moc široký boky nebo stehna. Nebo, že vypadám hodně obyčejně, což docela bolelo. To s těmi boky bylo dost zvláštní, protože 88 centimetrů není hodně, ani 90 by nebylo hodně, ani víc by nebylo hodně, ale oni mají prostě nějaký svoje starší standarty, podle kterých to berou.

„Lidi jsou zlí a budou na tebe zlí, když jim to dovolíš“

Čeho bys chtěla dosáhnout v budoucnu?
Co se týče konkrétně modelingu, moc nemám dlouhodobý plány. Chtěla bych asi do herectví, tomu se teď hodně začínám věnovat. Modeling mě baví a beru ho jako způsob přivýdělku. A něco jako vstup do showbusinessu. Ale nechtěla bych v tom dělat do budoucna. Tohle ani nejde dělat celý život. Asi bych si dřív nebo později chtěla najít agenturu, ale nějakou, která mě bude respektovat, a ne nějakou, která po mně bude chtít abych hubla. A to je docela těžký.

Jakou radu bys dala začínajícím modelkám?
Dala bych jim jednu praktickou a jednu emocionální. Ta praktická je si vybudovat portfolio, různý typy fotek, něco v šatech, něco v obleku. S fotografem, kterého seženou třeba přes skupiny na Facebooku a Instagramu, ale je potřeba si hodně dávat pozor na recenze fotografů a na nebezpečí, protože hodně holek, co znám, měly hodně nepříjemný zážitky. A ta emocionální rada zní, nedělat modeling, pokud člověk nemá rád sám sebe, protože to není jednoduchá práce. Lidi jsou zlí a budou na tebe zlí, když jim to dovolíš. Člověk musí mít hodně respektu k sobě, aby věděl, kdy říct ne.

Říkáš, že je to těžká práce, ale pro spousty mladých holek je velmi lákavá. Tušíš proč?
Člověk tímto způsobem může získat sebevědomí, což je důvod, proč mě to ze začátku přitahovalo. Navíc máš nějaký hezký fotky. A když se tomu nevěnuješ úplně profesionálně, tak nemusíš řešit velký nároky klientů na tvoje tělo. A taky mě hodně baví ten kreativní aspekt. Jakýkoli focení je o tom, že si můžeš vlastně vytvořit nějakou svoji postavu, kterou hraješ.

Jaký byl tvůj oblíbený projekt, na kterém jsi pracovala?
Můj nejzajímavější projekt bylo, když jsem dělala předlohu na bustu. To bylo tady v Edinburghu. To byl prostě sen.

„Já jsem celý život chtěla dělat něco, co bude pomáhat zvířatům“

Nedávno jsi se začala účastnit soutěží krásy. Co to obnáší?
Já dělám konkrétně Miss Internation UK, což je britský vstup pro velkou soutěž Miss International. Jsou vlastně čtyři hlavní soutěže krásy. Miss Universe, Miss World, Miss Earth a Miss international. Miss International se odehrává v Japonsku a je to hodně založený na posílení postavení žen ve společnosti. Já jsem začala s Miss International UK. Co se mi na těch soutěžích líbí je, že člověku dávají možnost podporovat něco, co ho zajímá, což jsou pro mě zvířátka. Je to podobný modelingu v tom, že je to hodně o sebevědomí a vzhledu. Ale taky je k tomu něco víc. Já jsem celý život chtěla dělat něco, co bude pomáhat zvířatům. Když jsem byla malá, chtěla jsem být veterinářka, potom jsem chtěla mít útulky pro zvířata, ale vždycky jsem si říkala, že to je něco, čemu se budu věnovat, až budu stará a bohatá, takže se mí libí, že soutěže krásy dávají možnost začít i dřív. Teď podporuju práva zvířat. Dělala jsem různý sbírky pro charitu v Británii. Jmenuje se 4paws UK. A ta zrovna pomáhá útulkům pro medvědy na Ukrajině, protože se kvůli bombardování museli přesunout. Taky se snažím zvýšit povědomí o množírnách psů.

Jak dopadla tvoje první soutěž?
Na své první soutěži jsem byla na druhým místě. Taky jsem vyhrála charity champion, to znamená že jsem byla v top 5 finančních sbírkách. Tehdy jsem podporovala charitu, která se jmenovala a-sisterhood, která pomáhá ženám bez domova v Británii nebo ženám v Indii, které byly obětmi v útoků kyselinou.

Jak vlastně probíhá taková soutěž?
Soutěžící přijdou ráno, zaregistrují se a pak jsou celý den nácviky. Pořadatelé jim ukážou, kudy budou chodit a ty si to celý den trénuješ. Častou jsou tam i nějaký seznamovací aktivity. My jsme tam taky měli kurz krav maga. Během dne se taky holky líčí, dělají si vlasy. Součástí je i pohovor a ten se počítá do celkového hodnocení. Ten vypadá tak, že jsi v pokoji, kde jsou třeba tři nebo čtyři porotci a pár minut se tě ptají na různé otázky. Večer je pak samotná soutěž. Nejdřív je otevírací kolo. Všichni vyjdou ve stejných šatech nebo aspoň ve stejné barvě a představí se a třeba něco zatancují. Je to prostě takový hezký. Pak je několik dalších kol, kdy chodíš v nějakým typu oblečení. Často bývá jedním z těch kol oblečení v plavkách. Na téhle soutěži jsme místo toho měly fashion wear, což je hodně třpytivý oblečení, ale nejsou to dlouhý šaty, takže například krátký šaty nebo overal. Já zrovna měla overal se sukní, který mi vyráběla máma. Bylo to udělaný jako bych byla páv. A nakonec je vždycky evening wear, což jsou dlouhý šaty. Pak je vyhodnocení.

Chtěla by ses jednou účastnit třeba Miss Universe nebo jiné velké soutěže?
Miss Universe ani úplně ne. Chtěla bych právě vyhrát to Miss International UK, abych mohla na Miss International. Tahle soutěž se mi zrovna líbí nejvíc, protože je hodně o tom posílení postavení žen. Je to organizovaný s japonskou vládou a je to teda hodně oficiální a výherkyně má pak na rok práci v UNESCO v Japonsku. A fakt hodně děláš pro svět. Má to velký potenciální dopad na svět. Zatímco Miss Universe je hodně show. Je to fakt krásný, ale je to hlavně o tom, se ukázat. Nevím, jestli je to úplně pro mě. Možná bych chtěla taky zkusit Miss Earth, protože to je zase hodně o přírodě. A jak já hodně podporuju zvířata, tak by se to hodilo. Ale na prvním místě je pro mě Miss International.