Malíř a architekt Boudník v New Yorku stavěl mrakodrapy. Po útoku na WTC z 11. září se podílel na záchranných i odklízecích pracích

Nahé ženské tělo fascinovalo a stále fascinuje plzeňského malíře a architekta Jiřího Boudníka. Není se co divit, že se v 90. letech minulého století pustil během života v USA do malování aktů. Některá z Boudníkových děl jsou teď k vidění na výstavě Sans Souci – Bez starostí, která bude do poloviny dubna umístěna v Galerii Karla Syky na slovanské radnici v Plzni.

Co mohou lidé na výstavě spatřit?
Jde o tvorbu z loňského roku, která je ale inspirovaná díly starými tak třicet let a vytvořil jsem je, když jsem žil v New Yorku. Jen jsem u nich upravil třeba barvy nebo scénu.

Původní verze obrazů pocházejí z konce devadesátých let, kdy jste žil v Americe...?
Ano. Od roku 1997, po promoci na architektuře v New Yorku, jsem se profesně věnoval stavbám mrakodrapů na Manhattanu, moje večery ale patřily newyorským slečnám. Všechny bydlely ve stejné čtvrti. Zajímavé bylo, že tam žilo mnoho cizinek - Egypťanka, Španělka nebo Francouzka. Byl jsem požehnaný štěstím na krásné spolubydlící nebo přítelkyně, jejichž krásu jsem musel zvěčnit.

Jak těžké bylo modelky přimět, aby se před vámi svlékly?
Vzpomínám si, že když jsem s portréty začínal, maloval jsem jednu modelku z Holandska, jmenovala se Ingrid, už dříve pózovala pro několik umělců. Kreslil jsem ji v ateliéru a v jeden moment jsem řekl, aby si sundala kalhotky. A ona to udělala. Vlastně mě udivilo, s jakou jednoduchostí ten proces sundávání kalhotek proběhl. Zajímavé bylo, že najednou v ten den o půlnoci slyším bouchání na dveře. Když jsem otevřel, stála tam ona a říká mi rozhořčeně, jak to, že jsem na ni nic nezkusil? Odpověděl jsem jí, že jsem profesionální umělec, tak to není vhodné. Překvapilo mě a šokovalo, že to ona vnímala jinak.

Pomáhalo vám v USA umění k navazování sociálních kontaktů?
Určitě. Díky malování jsem poznal i pár svých budoucích přítelkyň. Zároveň, když má někdo zájem o vaši tvorbu, seznámíte se s ním a sblížíte. Mám mezi svými přáteli i lidi, kteří si ode mě nějaký obraz koupili.

Mimochodem, nedaleko slovanské radnice, u polikliniky, stojí zcela nahá socha Uzdravená od sochaře Jiřího Hanzálka. Ta vás prý poměrně dost ovlivnila?
Jako malý kluk jsem měl problémy se zánětem středního ucha, a tak pro mě byla budova slovanské polikliniky spojena s bolestí. Když jsem pak ale vyšel ven a viděl sochu nahé ženy, která před budovou stála, pocit bolesti byl ten tam a já obdivoval její krásu. Odtud asi pramení můj celoživotní zájem o vyobrazení ženy v rouše Evině.

Co se týče malby aktů, je v Plzni rozhodně na koho navazovat. Jak vás místní malíři ovlivnili?
Když jsem byl malý kluk, hodně jsem se kamarádil s Pavlem Bukovským. To byl můj spolužák vlastně už ve školce. Jeho tatínek Stanislav Bukovský dlouholetý, výborný malíř. Když jsem byl asi ve druhé třídě a chodil jsem k Pavlovi na návštěvu, tajně jsem nakukoval do ateliéru Standy Bukovského. Pamatuji se, že tam měl jeden obraz, byl to čtverec, otočený o 45 stupňů. A v něm byla malba ženy. A úplně dole v rohu bylo její přirození a na něm místo chloupků umělcův podpis a datum. To se mi hrozně líbilo, přišlo mi to vtipné a malého kluka něco podobného samozřejmě oslovilo. Pak na mně měla velký vliv i tvorba Jiřího Kovaříka. V té době mě ale ještě nenapadlo, že bych sám mohl akty malovat. A pak jsem také objevil malíře Hugo Boettingera, jehož tvorba se mi velmi líbí. Nejde úplně o realistickou malbu, spíše se jedná o neoklasicistní styl. Každopádně všechny jmenované beru jako své předchůdce a moc si jich vážím. A také mě inspirují zahraniční umělci, z nich hlavně Édouard Manet a jeho krásná Olympia.

Účastnil jste se někdy také vyhlášených setkání plzeňských umělců?
Ano. Scházeli se například v na Jižním předměstí v ateliéru pana Zikmunda, což byl další plzeňský umělec. Byli jsme tam s Pavlem Bukovským. Pamatuji se, že se tam kouřily fajfky, hrozně krásně to tam vonělo a také se tam vedli všemožné filozofické debaty. Jeden z umělců třeba řešil, co je a co není. Říkal: Vidíte ty hodinky? Asi ano. A teď, když je zakryji? Ne, ale víte, že tam jsou. Podobné věci mě hodně ovlivnily. Vzpomínám si, že jsem potom běžel domů a hned jsem se podíval do zrcadla, chtěl jsem tehdy vidět, jestli ve svých rysech spatřím inteligenci. Po té debatě jsem se inteligentnější cítil a zajímalo mě, jestli se to nějak projeví i fyzicky. A samozřejmě, že ne. Nicméně v takové společnosti vás napadnou různé věci. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl takových seancí účastnit. Byl to nezapomenutelný zážitek. Standa Bukovský spolupracoval také s dalším umělcem, panem Lněničkou. Točili na kruhu keramiku a já jsem si to také vyzkoušel. Bylo to v Černicích v někdejší cihelně. Tehdy mi už nevím, jestli Pavel nebo Standa, řekl, že kdo u Lněničky točil na kruhu, emigroval. Nevím, jestli jsem tehdy dostal nápad, že odejdu, ale každopádně se to naplnilo.

V současné době jsou hodně skloňované pojmy cenzura a svoboda slova, jak to vnímáte vy?
Vím, že tahle problematika existuje, ale nijak ji nevztahuji k sobě. Podle mě je velmi důležitý respekt. Jednoho člověka k druhému, muže k ženě, ženy k muži. A tím bych ten výčet pohlaví asi ukončil. Já se v žádném případě neztotožňuji s některými nápady progresivně mystických hnutí, protože pro mě je opravdu důležité, že respektuji druhého a pak už není třeba nic rozpitvávat dál. Ať se každý člověk cítí, jak chce. Do nikoho se nenavážím, nikoho neurážím, myslím, že ani svou tvorbou. Jestli se někdo cítí pohoršen, tak je to spíš tím, že si nastavuje zrcadlo. Je to více o něm, než o mně. Já se chovám ke každému člověku stejně, ať je to někdo, kdo montuje šroubky u nějaké linky, opravář praček, ředitel firmy nebo prezident. Jestliže s ním jednám s respektem, pak je jedno, jestli někoho oslovuji ty, vy nebo oni. Určitě nikomu nedělat nic naschvál, neubližovat mu. Inkluze by měla být přirozená věc. Uznávám pojem meritokracie, což je vláda těch, kteří něco umí. Určitě nejsem proto, aby byli lidé nahrazováni někým jen protože, že on má nějaký názor, nějaké pohlaví, nebo je něčím odlišný. Vždycky by to mělo být o dovednostech a zkušenosti.

Zpátky k umění. Jak byste realizoval svou tvorbu? Je spíše realistická nebo abstraktní?
Částečně jde o realistickou tvorbu. Rád ale do obrazů zapojuji čas. To znamená, že figura na plátně se vlastně hýbe. Je to, jako kdybyste měl různé obrazy v rámečcích a dal je přes sebe. Rád experimentuji s barvami. Uprostřed tvorby si třeba řeknu, že mi postava na obraze připomíná Egypťanku u Nilu. Vybaví se mi modrý Nil, tak použiji tuto barvu. Z přikrývky se potom třeba stane vodní tok. V barvách chci mít svobodu, ne se jimi omezovat.