Byl slunečný den a Iveta Irvingová se zrovna vracela od svých příbuzných z Domažlicka. Jela se svým tehdejším přítelem na své vysněné motorce a nic nenaznačovalo tomu, že se za pár vteřin její život nadobro změní. V plné rychlosti do ní zezadu naboural vůz řízený dvacetiletým Rumunem. Iveta utrpěla vážná zranění, ze kterých se stále nevzpamatovala. Od nehody uplynulo už třináct let. Dlouhé tahanice s pojišťovnou o náhradu škody a ztráta zaměstnání přivedly zlomenou ženu do víru dluhů. Situace zašla tak daleko, že se dům jejího otce, bombardovacího esa RAF, dostal do dražby a hrozí, že o něj přijde.
Iveta Irvingová se narodila v Praze v době normalizace. Za komunismu byla její rodina pod drobnohledem StB a jako dítě zažila několik domovních prohlídek. Pracovala jako písařka a tajně přepisovala protirežimní materiály. Po účasti na demonstraci v říjnu 1988 byla zatčena a vyslýchána.
Roman Irving byl právem označovaný jako nejlepší lovec ponorek v řadách Královského letectva. Podle Vojenského historického ústavu absolvoval během druhé světové války rekordních 95 operačních letů. Po návratu domů začal pracovat jako pilot Československých aerolinií. Po komunistickém převratu už do kokpitu usednout nesměl a opakovaně se ocitl ve vězení. Za jeho odkaz bojuje jeho dcera Iveta Irvingová, která by ráda v domku v Úhercích na severním Plzeňsku zbudovala malé muzeum, jež bude připomínkou legendárního pilota, který tam vyrůstal. Jestli se její sen splní je nejisté.
Zlom v životě Ivety Irvingové přišel v roce 2008, kdy měla vážnou nehodu. Mladý cizinec nedával pozor a nevšiml si odbočující motorky a zezadu do ní v plné rychlosti narazil. Irvingová skončila s těžkými zraněními v plzeňské nemocnici, měla proraženou lebku a krvácení do mozku. Následky nehody si nese dodnes. Má zhoršený sluch, čich, problémy s rovnováhou a páteří.
„Dva roky jsem se dávala dohromady. Učila jsem se znovu chodit, číst i psát. Stav byl takový, že jsem postupně zabředla do dluhů, protože jsem neměla možnost výdělku,“ vzpomíná Iveta Irvingová. Ačkoli se nehoda odehrála v roce 2008, soudy s pojišťovnou se vlekly ještě dlouhé roky poté. Z invalidního důchodu toho moc nepoplatí, a tak se pohledávky začaly vršit. Nájem, energie, pojistky. Z drobných částek se díky penále staly desetitisícové sumy. Stále doufala, že vše splatí z peněz od pojišťovny viníka nehody. Situace zašla tak daleko, že upadla do insolvence a dům, kde chtěla zbudovat muzeum, se dostal do dražby. Začátkem října 2017 připadl kupci, který ho koupil za 510 tisíc korun včetně poplatků.
„Cena byla i na tehdejší dobu poměrně nízká, jenomže to nemůžeme v insolvenci zpochybňovat. Zpochybňovali jsme ale formální nedostatky procesu, teď čekáme na rozhodnutí Nejvyššího soudu,“ uvedl Ivetin advokát Martin Elger. ,,Toho dne mi u vrat zazvonil cizí člověk, že se jde podívat na dům. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou a kdyby mne býval tehdy nezachytil, spadla bych na beton a skončila v bezvědomí. Takhle jsem aspoň padla na své staré auto," komentuje Irvingová situaci, kdy šla doslova do mdlob. Podle jejích slov ji o dražbě nikdo předem neinfomoval.
,,O dražbě jsem ani nevěděla. Až od cizích lidí s tím, že je to na internetu. Oficiálně mi to přišlo až za několik týdnů. Strašně mi to připomnělo Mnichov 1938 - o nás bez nás a od té doby je to tak vlastně pořád. Chci už konečně pravdu, spravedlnost, aby zlo přestalo vítězit a já mohla plnit to, co jsem slíbila. Těm, co už mezi námi nejsou, i těm živým. Tehdy jsem byla hodně zoufalá a nevěděla, co si počít. Sama," popisuje svůj nelehký osud.
Iveta Irvingová se pravidelně účastní vzpomínkových akcí, leden 2021 výročí 100 let od narození Pravomila RaichlaFormální nedostatky v kupní smlouvě nevidí insolvenční správce David Vandrovec jako problém. „Došlo k reparcelaci a katastrální úřad tam provedl výměry trochu jiným způsobem. My jsme ve smlouvách měli údaje podle původního vlastnického listu. Myslím, že to na kupní smlouvu nemá žádný vliv. Chápu to tak, že paní Irvingová volí s advokátem zdržovací taktiku. Paní Irvingové je mi jí líto, ale mám své povinnosti, ze kterých nemohu uhnout,“ zdůraznil.
„Paní Irvingová mohla na začátku požádat o oddlužení, což se nestalo. V momentě, kdy jsem případ dostal od soudu přidělený, tak už tam byl prohlášený konkurz a už se s tím nedalo nic dělat. Snažili jsme se přes různé instituce to vymyslet tak, aby o domeček po tatínkovi nepřišla. Jediná možnost byla ta, že by uhradila všechno zajištěnému věřiteli a tím, že byla v konkurzu, tak i těm ostatním. Bohužel se ta situace vyvinula tímto způsobem. Než vůbec došlo k prodeji domku, tak to trvalo opravdu dlouho,“ uvedl insolvenční správce David Vandrovec.
Příběh je opravdu velmi složitý a nepříjemnosti paní Irvingové neustávaly. Chtěla mít ve věcech přehled a pořádek, a tak insolvenční řízení i bouračku řešil jeden její právník. „Nevím, za jakých okolností či tlakem kohosi se zřejmě nechal udolat, protože ze dne na den přestal fungovat. Když tedy došlo na hlavní jednání u insolvenčního soudu, které vše mohlo zvrátit v můj prospěch, vůbec mne o tom neinformoval! Soud proběhl opět o mne a beze mne a nebylo možno se ani odvolat ani se žádnou jinou relevantní cestou domoci obnovy řízení. Psala jsem i na Ministerstvo spravedlnosti a jiné instituce, byla v TV u Jílkové, ale vše marné. A tam začalo to zlé, v podstatě účelovým podrazem, který mne ještě více poškodil a zhoršil nejen mou celkovou existenční situaci, ale tím i zdravotní stav,“ vysvětluje Irvingová.
V případě soudu s nehodou se průběžně svého bývalého advokáta dotazovala, co je ve věci nového. Na to ji vždy odvětil, že vše je na mrtvém bodě. Iveta si raději sama hlídala lhůty a osobně si telefonovala se soudkyní, která se dotazovala, co s jejím právníkem vlastně je. „Díky své dlouholeté praxi coby asistentka v advokátní kanceláři jsem pak veškerá usnesení, která mi pak paní soudkyně osobně znovu přeposlala, doháněla já sama, dny a večery ležela v lejstrech a vypracovávala obsáhlé právní elaboráty, soupisy, tabulky, vyjádření a bůhví co dalšího. Strašně mne to vyčerpávalo. Samozřejmě jsem okamžitě právníkovi vypověděla plnou moc v obou věcech. Ale v otázce insolvenčního řízení už skutečně nešlo nic dělat,“ konstatuje.
Slova insolvenčního správce nenechávají Ivetu klidnou a ve věci hovoří jako o evidentní antipatii z jeho strany. „Od pana Vandrovce je sice milé, že je mu mě líto a staví se do takového světla, ale je to opět jen úskok z jeho strany. Ve sporu s bouračkou jsem se stala vedlejším účastníkem ve svém hlavním sporu. V praxi to znamená, že je-li třeba v zájmu poškozeného (čili mě), podat odvolání či dovolání, musí se o předchozí souhlas s tímto úkonem žádat souhlas insolvenčního správce. Proč tedy, když nová soudkyně, která spor převzala a zkrouhla procenta odškodnění o 420 tisíc, odmítl dát souhlas k dovolání s tím, že přiznaná náhrada je pro něco dostačující? A co já? Pro tohle léta nebojuji, aby mi nezůstalo vůbec nic! Z takového postoje jsme i s advokátem oba byli doslova v šoku. Takové svinstvo už je totiž víc než za hranicí etiky i slušnosti a podali jsme Ústavní stížnost nejen do oněch 420 tisíc, ale rovnou na celou žalovanou částku! Doteď to někde leží na Ústavním soudu,“ uvedla Irvingová.
Podle advokáta Martina Elgera by bylo nejreálnější, kdyby Iveta sehnala dostatek finančních prostředků a přeměnila domek na muzeum, což je i její cíl. V první řadě je však nutné vyřešit stále se vlekoucí spory, kvůli kterým došla situace takto daleko.
„Kdyby tenkrát šlo všechno rychle, tak k dražbě nikdy nedošlo. Celé je to důsledek zdlouhavých legislativních procesů. Podstata domku byla, že tam vznikne muzeum věnované nejen bohatému životu táty, ale i mnoha jeho kamarádů-spolubojovníků. Hodně mě drží kamarádi, pomáhají mi hradit léky a další věci,“ říká Irvingová.
Pamětní deska na rodinném domku v Úhercích, zdroj: archiv Ivety IrvingovéPrávě přátelé ji drží nad vodou a založili spolek Patrioti odkazu gen. Jana R. Irvinga. Společně uchovávají sbírkové předměty, pořádají výstavy a účastní se pietních aktů. Dalším hnacím motorem je pro ně právě osud kamarádky, kterou se snaží podpořit i prostřednictvím zřízeného transparentního účtu. Naleznete jej na webových stránkách spolku.
„Až když se to všechno rozkřiklo, poznala jsem, jaká spousta lidí se zdravě namíchla. Hlavně na blbě postavenou legislativu tohoto státu, v níž si šmejdi umí najít rychlou cestu k zisku, ale poctivý člověk se musí doslova roky rvát i o to nejzákladnější existenční minimum. A takových případů jsou v této zemi bohužel tisíce. Je třeba, aby taková svinstva už jednou provždy skončila. Drží mne ta obrovská solidarita jak od kolegů z našeho i jiných dalších spolků, kamarádi, ale i solidarita úplně cizích lidí. To vše mi pomáhá přežít, dodává sílu i víru, že dobro musí vyhrát," nepřestává doufat.
Už zítra proběhne u okresního soudu v Plzni další jednání ohledně vyklízení domu. „Záleží na rozhodnutí soudu, zda vyklízení nařídí nebo počká na rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně postupu při dražbě domu,“ doplnil advokát. „Budu se rvát stejně, jako by to udělal táta, který se také v době totality nezalekl výhrůžek, uměl si dokonce se šmejdy, udavači i v patách slídícími StBáky poradit určitou liščí vychytralostí, s níž je mnohdy až legračním způsobem dokázal udolávat a pak na vše už vzpomínal s úsměvem,“ dodala Iveta Irvingová.
Jan Roman Irving se narodil 7. března 1915 v Lisově. Ještě jako dítě se přestěhoval s matkou a nevlastním otcem do Úherců. Vyučil se strojním zámečníkem v plzeňských Škodových závodech. V roce 1931 se stal členem Západočeského aeroklubu, standardní výcvik absolvoval v roce 1934. 12. května 1939 opustil Československo, přes Polsko se dostal do Francie a v roce 1941 do Anglie k RAF. Po válce se nechal demobilizovat, aby pomohl s obnovou Československých aerolinií. I jeho však brzy postihl osud západního letce – čekalo ho opakované věznění a v průběhu dlouholeté totality neustálé šikanování a perzekuce jeho i rodiny, což zanechalo následky v celkovém rodinném soužití. V roce 1968 v rámci Pražského dočkal čestného titulu „Zasloužilý vojenský letec“ a opět se mohl vrátit k létání jako pilot ČSA. Svůj poslední let na dopravní IL-14 absolvoval v roce 1977, ve svých dvaašedesáti letech. V květnu 1995 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel v Praze 24. dubna 1997 po dlouhé a těžké nemoci, bylo mu dvaaosmdesát let.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
