Po vpádu ruských okupantů bránili v srpnu 1968 Plzeňané vlastními těly vysílání plzeňského rozhlasu

S okupací republiky se nechtěli smířit Plzeňané a týden trval jejich statečný vzdor. I díky nim měli lidé v celé republice informace o tom, co se vlastně děje. Plzeňské studio tehdejšího Československého rozhlasu sehrálo důležitou roli při informování občanů z celé republiky o událostech, které se staly 21. srpna 1968. Poté, co přestala vysílat Československá televize a svobodné vysílání rozhlasu z Prahy bylo znemožněno, se stal zdejší rozhlas poslední stanicí v zemi, která šířila svobodné informace.

Technikům rozhlasu se podařilo zprovoznit a poměrně dlouhou dobu udržet rozhlasovou štafetu mezi jednotlivými regionálními studii. Plzeňský rozhlas byl napojen i na krátkovlnné vysílače, takže měl dobrou slyšitelnost v zahraničí. Jeho nezávislost bránila tehdy „živá“ barikáda lidí, především studentů, kteří před budovou několik dní přebývali a byli odhodláni ji hájit proti okupantům.

„Zaměstnanci tehdejšího Československého rozhlasu v Plzni se nezalekli sovětských tanků a podporováni odhodlanými občany, kteří bránili budovu vlastními těly, vysílali pravdivé zprávy o okupaci. Vystřídalo se tam na hlídkách asi 1500 lidí. Zdejší lidé obranou rozhlasu prokázali, že jim na jejich zemi záleží. Tvořili doslova živou zeď a bránili redaktory rozhlasu před tím, aby okupanti vtrhli do budovy,“ připomněl důležitý okamžik srpnových dní primátor Martin Baxa (ODS).

Stejně tak primátor zmínil novináře tehdejší plzeňské Pravdy, kteří dokázali před okupanty ukrýt místa, kde se tiskly noviny. „Několik dalších dní tak mohla v nákladu až 200 tisíc výtisků vycházet Pravda, ve které se tehdy pravda opravdu psala. Pro naprostou většinu občanů Československa takzvané pražské jaro přineslo naději na svobodnější život a lepší budoucnost. Agrese 21. srpna byla pro ně proto šokem a velkou ranou do jejich životů,“ uvedl plzeňský primátor Martin Baxa.

O okupaci Československé socialistické republiky armádami Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska se většina obyvatel města Plzně dozvěděla 21. srpna z ranního vysílání Československého rozhlasu.

Před Plzní se sovětské jednotky objevily v 5:20 hodin na linii Třemošná, Kozolupy a Zbůch, kde se zastavily. První obrněnce do města vjely okolo půl osmé a do poledne byly obsazeny všechny klíčové instituce včetně sídel Komunistické strany Československa. Přestože situace v Plzni nebyla ani zdaleka tak vyhrocená jako v Praze a dalších městech, vyhlásil sovětský vojenský velitel Plzně zákaz vycházení po 21. hodině.

„21. srpen se stal asi nejsmutnějším výročím našich novodobých dějin. Výročím, které si musíme nejen připomínat, ale i vysvětlovat, proč je tak důležité. Že právo na jiný názor a vzájemný respekt jednoho k druhému, na kterém je demokracie a svoboda založena, nemusí být až tak samozřejmé, jak nám dnes připadá," uvedla dnes při vzpomínkové akci na náměstí Republiky hejtmanka Ilona Mauritzová (ODS) 

Útok na vysílač Krašov

A boj o možnost šířit svobodné informace probíhal v prvních dnech okupace také u klíčového vysílače Krašov na severním Plzeňsku. Ten se v noci z 25. na 26. srpna 1968 pokusili zničit pomocí tanku sovětští okupanti. Zaměstnanci vysílače tehdy stejně jako plzeňští rozhlasáci odmítli akceptovat výzvu k ukončení vysílání. V prostorách vysílače vzniklo improvizované televizní studio. V osudnou noc do objektu vysílače najel konvoj okupantů. Tank v jeho čele prorazil bránu a za ním následovalo několik transportérů.

Zaměstnance vysílače i studia nahnali nejprve vojáci s odjištěnými samopaly v rukou do suterénu. V ten okamžik se vážně obávali o své životy. Zvláště, když nad sebou zaslechli střelbu. Rusové pak všem několikrát vyhrožovali, že je všechny postřílí. Nakonec ale okupanti všechny zaměstnance vysílače i ilegálního studia propustili.

Následně Rusové zdemolovali vnitřní vybavení vysílače a pomocí trhaviny se pokusili odstřelit i stožár s anténou. To se jim ale naštěstí nepodařilo. Rozhlasový provoz vysílače se podařilo obnovit za dva dny. Po deseti dnech už fungovalo i televizní vysílání.

Okupaci připomíná v Plzni otisk tankového pásu

Násilný vpád do tehdejšího Československa připomíná na plzeňském náměstí Republiky bronzová deska s motivem stopy tankového pásu. Osazena je v úrovni dlažby přesně na místě, kam vjela před třiapadesáti lety těžká technika okupantů. Symbolicky se ale jedná také o místo, kde se po invazi podepisovaly petice proti okupaci, mladí lidé tam na protest drželi hladovku. A stejně tak to bylo i místo s největší koncentrací protiokupačních letáků a plakátů.

Autorem návrhu pamětní desky s otiskem pásu tanku je plzeňský výtvarník a signatář Charty 77 Vladimír Líbal. „Tehdy mně bylo 14 let, ale i přesto jsem vnímal, jakým směrem se společnost začala ubírat. Nadechla se, začala si užívat svobody. Byl to malinký nádech, ale stálo to za to. Velmi jsem těch několik měsíců před srpnem 1968 prožíval. Nezapomenu na noc na 21. srpna, kdy nad námi létala s burácením letadla, jak rachotily přijíždějící tanky. Bylo to hrozné probuzení. V pěti hodin mě vzbudila sestra se slovy: „Vstávej, bude válka!“ Ten pocit byl hrozný,“ vzpomínal na osudný den Vladimír Líbal. A zmínil také všech 137 obětí srpnové okupace na území tehdejšího Československa.