Technický obor vyměnila za pomoc druhým, v sociálním sektoru našla naplnění a smysl života

Někdo věděl od dětství, že chce pomáhat druhým, jiný si vyzkoušel řadu povolání a prošel různými pozicemi, až nakonec našel smysl právě v sociálním sektoru. To je příběh i Markéty Novákové, která pomáhá hned ve čtyřech domácnostech Domova Radost Diakonie Západ, kde trvale žijí tři desítky klientů s poruchou autistického spektra a s mentálním postižením.

Co jste původně vystudovala a jak dlouho jste pak pracovala v technickém oboru?
Jsem holka z pohraničí. Narodit se v minulém režimu v sobě skrývalo mimo jiné také (ne)možnosti studia. Mým přáním bylo pracovat s dětmi, být vychovatelka či učitelka v mateřské školce. Nic z toho se nestalo, nabídka byla pouze na učilišti - výroba knoflíků či jít do jiného kraje na malířku skla a porcelánu. Druhá volba byla menší „zlo“, a tak jsem tehdy v měsíci červnu (dávno po oficiálních talentových a přijímacích zkouškách) šla dělat talentové a přijímací zkoušky. Světe div se, vzali mě. (Směje se.) Rok jsem byla na učilišti a jakmile byla možnost, přesunula jsem se na SPŠ keramickou.

Vím, že jste pracovala téměř dvě desetiletí v technickém oboru, než jste přešla do sociálního sektoru. Dělala jste ještě i jinou profesi po škole?
Než jsem začala pracovat ve firmě zabývající se ověřováním a kalibrací měřidel, hledala jsem vlakové spoje po světě v papírových jízdních řádech. Ta práce byla úžasná, moc mě to bavilo – v duchu jsem cestovala s nimi. (Směje se.) No a pak jsem strávila taky několik let na dovolené…tedy mateřské dovolené s dvěma dětmi.

Co konkrétně jste měla v té firmě na ověřování a kalibraci měřidel měla na starosti? Jaká byla vaše náplň práce?
Z počátku jsem dělala asistentku a připravovala podklady pro mzdy, účtovala, zpracovávala technické podklady, týkající se měřidel od kolegů, kteří se vraceli v terénu, vařila kávu a tak. Netrvalo dlouho a nabídli mi pozici manažera kvality. Mít zodpovědnost za interní audity, vytváření interních směrnic – to pro mě byla výzva a posun směrem vřed. Zapomněla jsem říci, že jsem měla jsem moc ráda čísla, matematiku, fyziku, tak hurá do toho. V této firmě jsem pracovala celkem 17 let a vzpomínám na mé působení v ní pozitivně.

Tato pozice byla předpokládám dobře placená, kde se tedy zval ten impulz k tomu z místa odejít?                                                                   

Bylo po Sametové revoluci, režim se změnil a já dostala možnost vystudovat vysokou školu, rozhodla jsem se pro Sociální pedagogiku a pak Teologii služby. Velké díky bývalému panu řediteli, poněvadž mě uvolňoval z práce studovat úplně jiný obor. Začala jsem více přemýšlet nad svým pracovním životem, užitečností a smyslem. Neprobendit ty roky na tomto světe jen tak, pro nic.

Takže pověstný červík hlodal a hlodal, až nastal den D?
Ano. Po 17 letech přišel den, kdy jsem si uvědomila, že mi tato práce už nic nového nedává. Naučila jsem se mnoho, ale už mě nenaplňuje. Řekla jsem si, že musím udělat změnu. Přesto, že byla velmi dobře zaplacená a že takové peníze v sociálu mít nikdy nebudu. Postrádala jsem „srdce z masa“.

Co vám přináší vaše dnešní práce a co je na ní nejhezčí?
Různorodost – každý den je tu jiný. Jsou vždy jiné situace, emoce, lidé, klienti, činnosti. Pak má skvělou dynamiku. Práce s lidmi vám totiž nedovolí upadnout do stereotypu, dává sebepoznání, umožňuje posouvání hranic, seberozvoj, práci s trpělivostí. Je takovým nasloucháním, pochopením, uspokojováním požadavků ze strany kolegů, týmovou spoluprací, ale též vnímám snahu měnit zajeté koleje. Prostě se nikdy nesmí usnout na vavřínech a musíte se snažit zlepšit podmínky pro zaměstnance i klienty.

A co je úplně top?
Kromě opravdu velké smysluplnosti a pomoci je to zpětná vazba. Malý úsměv či známé dej mi pět (plácnutí si) si s klienty i kolegy. Kouzelné slovo DÍKY.  Nebo když se nám podaří něco posunout dál bez ztráty kytičky. Na druhou stranu řeč se mluví, voda teče, a tak vnímat i z neverbální komunikace okolí spokojenost. To si pak s pokorou řeknete: JO, TO JE ONO!

Jak byste popsala pro veřejnost denní nasazení vašich kolegyň z přímé péče? Je to náročné?
Práce v sociálních službách je všeobecně opravdu velmi náročná. U nás v DOZP Domov Radost a odlehčovací službě Pírko jde především o náročnou práci po stránce psychické. Naší cílovou skupinou jsou dospělí lidé (od 15 let v Pírku a od 18 let v DR) s poruchou autistického spektra (PAS) a s mentálním postižením (MP).

To tedy pro kolegyně a kolegy znamená být 100 % ve střehu non-stop?
Přesně tak, poněvadž jsme pobytová služba, tak naše práce = (do)pomoc v rozsahu 24/7 ve 12hodinových směnách. Klienty máme nekomunikující, nebo komunikující, ale s poruchou řeči, kterou je potřeba ´navnímat´ a snažit se jí porozumět. Nasazení kolegyň a kolegů (máme tu i tři muže) v přímé péči, se nese duchu „vytvářet klientům příjemný a bezpečný domov“, kde se dodržují lidská práva.

A je ta práce vhodná pro každého?
Ne, určitě není. Záleží hodně na osobnostních rysech každého člověka, psychické odolnosti, dovednostech a chuti pomáhat druhým.

Jak vy osobně slavíte Světový Den sociální práce?
Světový den sociální práce letos připadá na úterý 18. března. Můj den tím pádem bude určitě pracovní, a to v sociální službě (usmívá se). Jelikož si velmi vážím všech kolegů v přímé péči, kolegů sociálních pracovníků, takže určitě tento den každému osobně poděkuji za jejich práci, za naplňování poslání a vize, a že jejich cesta vedla právě na Domov Radost a Pírko.

Kdybyste si mohla na jeden den zkusit úplně jinou práci, co by to bylo?
Jééé, těch by bylo! Být klaunem, abych rozesmála smutné děti, lékařem, který by utišil bolest, psychologem, který by byl průvodcem při řešení obtížné situace, kominíkem, který nosí štěstí (a taky, miluji pohled na střechy), být fotografem zachycující „pohyb“ i lidské emoce. A tak bych mohla pokračovat dál a dál…

Kde vidíte samu sebe za deset let?
To mi bude 68 let. Ajaj! (Směje se.) Takže se vidím v důchodu s dobrou fyzickou kondicí a psychickou odolností skákající na trampolíně, sjíždějící tobogány s vnoučaty. Uvidíme, všechno má svůj čas, jak píše král Šalomoun v knize Kazatel 3, 1-8. Život se nedá uspíšit, ten má vlastní rytmus.