Počasí dnes
-3,2 °C, zítra
-0,5 °C
-3,2 °C, zítra-0,5 °C
Středa 22. ledna 2025 | Svátek má Slavomír
-3,2 °C, zítra-0,5 °C
Stovky mužů, žen a dětí odjely v chladných lednových dnech roku 1942 ve třech transportech do ghetta v Terezíně. Nejstarší Židovkou byla devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav, která zemřela čtyři dny po příjezdu, nejmladším byla osmiměsíční Eva Fischerová z Plzně, která se svou matkou naštěstí válku přežila. Mezi 18. a 26. lednem roku 1942 ve třech transportech opustilo západočeskou metropoli 2 064 obyvatel, svobody se dožilo jen 204 z nich.
První nařízení mířená proti židovskému obyvatelstvu se týkala zabavení jejich majetku, včetně bytů. S postupem času se začalo vše přiostřovat. Židé měli zakázáno chodit do restaurací, divadel nebo do knihoven. Do obchodů mohli jen v určitou dobu a v tramvaji pro ně bylo vyhrazené místo na zadní plošině. V Plzni se nesměli zdržovat ve veřejných parcích, na lavičkách nebo na nábřeží. Děti nesměly do školy. V září 1941 přišlo další nařízení, nosit označení žluté šesticípé hvězdy s nápisem JUDE.
„Ta žlutá hvězda na prsou bylo Kainovo znamení. Neměli jsme v podstatě žádné dovolání. S hvězdou na ulici nás mohl každý esesák nebo kdokoliv napadnout a nafackovat nám. To se také stávalo. Šli jsme s otcem po ulici a esesák ho zmlátil, takové ponížení, když je otec váš vzor, velmi těžce nesete,“ vzpomínal pro Paměť národa Plzeňan Jan Spira.
Plzeňští Židé před sokolovnou, připraveni k deportaci do Terezína prvním plzeňským transportem "R" 18. ledna 1942. V první řadě stojí rodina Rosenbaumových z Pražské ulice č. 12., zdroj: Národopisné muzeum Plzeňska
Osudové okamžiky se začaly psát v lednu 1942. Na shromaždiště se musel dostavit i tehdy devítiletý Petr Riesel. Tou dobou bydlel u prarodičů s rodinou se potkal až na seřadišti. Odtamtud pak šly zástupy Židů na nádraží. „Po kraji ulice stály houfy lidí, spíš zvědavců. Nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Stáli tam lidi, nesmáli se, ale taky nikdo nezavolal ‚Vraťte se! Stály tam stovky lidí a neřekl to ani jeden. Nikdo," vzpomínal pro Paměť národa. Tři transporty s označením R, S a T vyjely z plzeňského nákladového nádraží 18., 22. a 26. ledna směrem do Terezína.
Velmi vypovídající je také deník Věry Kohnové. Devadesátistránkový zápisník předala před transportem své známé, která jej roky opatrovala. O knižní vydání deníku se v roce 2006 zasloužil kněz Miroslav Matouš. Poslední zápis je z 15. ledna 1942, dívka se v něm emotivně loučí se svým zápisníkem.
„Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“ Dvanáctiletá Věra odjela s rodinou 22. ledna 1942 transportem do Terezína, odkud pokračovali do ghetta polské Izbici. Tam nacisté celou rodinu zavraždili.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
