Mezi lesní řemeslníky na staré Šumavě patřili také uhlíři, popeláři, smolaři a kolomazníci. Obstarávali suroviny potřebné pro další řemesla

Všichni známe z pohádek uhlíře, kteří v lesích v milířích pálili dřevěné uhlí. Na stavbu šumavského milíře se spotřebovalo až 20 kubíků dřeva, které se muselo velmi zručně naskládat. Mezi následné odběratele vypáleného dřevěného uhlí patřili zejména kováři a hamerníci.

Popeláři neodváželi odpadky, jako je tomu dnes, ale zabývali se výrobou uhličitanu draselného, kterému se říkalo potaš. Tuto nezbytně nutnou surovinu zase potřebovali hlavně skláři. Dále se potaš využívala také při výrobě mýdla nebo při praní vlny. Potaš se získávala z popela stromů, nejčastěji ze smrků. Na jeden kilogram potaše bylo potřeba až dvou tun popela. Za lesní řemeslníky lze považovat i kolomazníky, kteří se zabývali výrobou kolomazi. Suchou destilací dřeva získávali vyhledávané mazivo, bez něhož se neobešly tehdejší vozy a kočáry.

Cenou lesní surovinou z šumavských hvozdů byla také smola. Bez ní se neobešli nejen ševci, bednáři, ale i řeznici. Smolaři nařezávali kůru stromů do tvaru písmene V. Vytékající pryskyřice postupně tuhla. Tu potom smolaři seškrabávali a ukládali do zvláštního vaku. Při této činnosti ovšem smolaři masivně poškozovali kůru stromů, což mělo neblahý vliv na jejich další růst. Smolaři byli považováni za škůdce lesa a pronásledoval je lesním personál.

Bez zajímavosti nejsou údaje o odpracované době a vyplácených mzdách lesních dělníků ve třicátých letech 20. století. Pracovali v tzv. akordu, kdy dostávali zaplaceno za konkrétní práci, pokud ji ovšem bezchybně provedli. Těžba byla spojena s kácením, odvětvováním, loupáním kůry, probírkami a prořezávkami. Dělníci používali své vlastní nástroje a jídlo si rovněž zajišťovali sami.

Ve finále ale pobírali velmi nízkou mzdu. Aby lesní dělníci uživili sebe i své rodiny, většinou měli ještě vlastní malé hospodářství, které jim umožňovalo vypěstovat a vyprodukovat základní suroviny potřebné pro přežití v drsném prostředí.