Zaniklá Lučina odkrývá svá tajemství. Z hlíny vystoupily domy, kostel i pivovar

K zaniklé obci Lučina přijíždím bohužel z české strany a tuto chybu rozhodně neudělejte. Silnička se asi čtyři kilometry před cílem změní v cestu plnou obrovských děr a připomíná spíše vyschlé koryto horského potoka. Navíc vás přivede do hlubokého a naprosto opuštěného údolí bez signálu mobilního telefonu, což na optimismu rozhodně nepřidá.

Pokud chcete Lučinu pohodlně navštívit, vypravte se přes hraniční přechod Lísková – Waldmünchen, dále na Höll a potom do obce Untergrafenried, kde dojedete až na její konec k hranici. Tam najdete krásné parkoviště. Z hraničního přechodu je to asi deset kilometrů. Z parkoviště už stačí ujít pěšky přibližně jeden kilometr a po staré silnici přijdete do bývalé obce Lučina.

Auto jsem odstavil u pastviny a turistického rozcestníku asi kilometr před Lučinou a dál pokračoval pěšky. Cesta mě vedla nejprve zaniklou vesnicí Úpor, ležící kdysi na dohled od Lučiny. Vypadá tak, jak vypadala Lučina před deseti lety. Místo je zarostlé křovím a stromy. Nevidíte žádné zbytky budov. Jen litinový křížek na kamenném soklu u cesty do Grafenriedu a ceduli s nápisem Úpor – Anger. Je to skutečně místo, kde lišky dávají dobrou noc. Jedna nádherná místní kmotra liška mě zde přivítala krátce před polednem. Proháněla se po louce vedle cesty na úrovni informační tabule, která oznamuje, že právě vstupujete na vlastní nebezpečí do zaniklé obce Lučina.

Vzápětí u cesty vidím první informační tabuli s číslem 38 (přicházím proti směru prohlídky), upozorňující na to, že právě tam kdysi stál dům sedláka Johanna Wiesenbachera. Nechybí ani dobová fotografie velkého domu. V Lučině stály po roce 1913 čtyři desítky domů. Každý dům zde má stejnou tabuli s fotografií a stručnou historií připomínající poslední obyvatele i jejich osud po poválečném odsunu do Německa. V obci byly čtyři obchody, pivovar, tři hostince, spořitelna, sklárna, cihelna i škola, která byla v roce 1876 upravena ze starého zámečku. Živnosti zde provozovali řezník, kovář, kolář, pekař i truhlář. Při sčítání lidu v roce 1921 žilo v Lučině 285 obyvatel, z toho 12 Čechoslováků, 273 obyvatel německé národnosti.

Lučinu zbořili v roce 1956

Lučina byla původně bavorskou vesnicí. První zmínky o ní pocházejí z roku 1282. K českému království byla Lučina připojena v letech 1707 až 1708. V roce 1808 přešla Lučina ze správy řezenské diecéze pod diecézi českobudějovickou. Před válkou šlo o významnou obec u hraničního přechodu s hojně navštěvovaným farním kostelem svatého Jiří. Po druhé světové válce byla drtivá většina obyvatel násilně vysídlena, následné dosídlení bylo pouze částečné. Obec dostala roku 1948 nové jméno Lučina.

Počátkem padesátých let 20. století muselo obyvatelstvo v důsledku vytvoření přísně střeženého hraničního pásma odejít. Mezi lety 1951 a 1964 zde byla dislokována 9. rota Pohraniční stráže. V únoru 1956 začala těžká technika demolovat domy. Zachovány byly pouze objekty využívané pohraničníky. Ponechán byl vyrabovaný kostel a poničený hřbitov. Věže kostela byly strženy mezi lety 1970 a 1975. Během následujících desetiletí si zaniklou obec vzala zpět příroda.

Následující kroky mě přivedly k malebnému hřbitovu, který byl vysvěcen v roce 1786. Do roku 1946 bylo na tomto hřbitově pohřbeno více než 4500 lidí. Na pietně upraveném místě dnes najdete jen několik hrobů. V trávě leží řada povalených náhrobních kamenů s rozbitými skleněnými deskami připomínajícími dávno pohřbené obyvatele obce. U malé obnovené zvonice se dočtete o zločinu z konce války. Místem prošel 24. dubna 1945 pochod smrti z koncentračního tábora Flossenbürg. Dvěma Rusům se podařilo uprchnout a později se objevili na návsi v Grafenriedu (Lučině), kde prosili o jídlo. Z blízkého hostince tam však místní přivolali důstojníka SS. Ten oba Rusy odvedl do lesa, kde je zastřelil. Následně je nechal zahrabat. Tento zločin nebyl nikdy potrestán.

Od hřbitova už je to jen kousek k pozůstatkům kostela sv. Jiří, vedle kterého najdete základy bývalé fary. Můžete se doslova projít po jejích dlážděných chodbách. Vidíte, kde stály všechny místnosti, a dočtete se, k čemu původně sloužily. Posedět můžete na malebném místě pod letitými stromy u pomníku naproti bývalému kostelu sv. Jiří, který je místním klenotem.

Ze země u kostela vystupují částečně odkryté a částečně nově doplněné obvodové zdi, presbytář s oltářní menzou, sakristie i zbytky věže, v jejímž nároží je zasazen základní kámen s letopočtem 1775. V opětovně vysvěceném kostele se jednou ročně slouží mše a z výklenku nad bývalým oltářem na „svou“ Lučinu opět shlíží Krásná Marie aneb Grafenriedská madona. Jde o kopii obrazu zachráněného z opuštěného kostela, který je nyní uložen v muzeu v německém Waldmünchenu.

Odkrývání Lučiny začalo v roce 2001

V roce 2000 byl založen spolek pro obnovu základů kostela a v letech 2001–2002 byl realizován projekt nazvaný „Znovuzrození kostela sv. Jiří v Lučině – Grafenriedu“. Investorem byla obec Nemanice, na jejímž území se kostel nachází. Zříceniny kostela byly odkryty a stavebně zajištěny v roce 2011.

Projekt pokračoval obnovou pozůstatků dalších budov a vytvořením naučné stezky, na kterých spolupracovali potomci místních rodáků s českými historiky. V roce 2014 byla vyvezena suť z bývalé Wiererovy hospody. Práce pokračovaly v roce 2016 odkrýváním a úpravou hřbitova. Zříceniny pivovaru se podařilo odkrýt v letech 2013–2016. Následovaly další objekty, zejména bývalý zámeček, ve kterém později sídlila škola.

Postupuji dál do nitra zaniklé obce, která je dnes doslova utopená v zeleni a mezi vzrostlými stromy. Mezi největší zážitky patří procházka bývalou školou – zámečkem, kde vystoupáte po zničeném schodišti, které ale nikam nevede. Dále navštívíte pozůstatky hostince. Zlatým hřebem je pak bývalý pivovar. Zde vznikl skanzen krytý střechou. Všude jsou vystaveny kovové části vykopané ze zbořených domů, kování, části zařízení, strojů, kachle, dlaždice i předměty denní potřeby. Nechybí ani model obce se všemi domy a dalšími budovami.

V objektu bývalé školy potkávám dvojici mladých německých turistů. Stejně jako já jsou nadšeni z procházky po pozůstatcích zaniklé obce vykopaných ze země. „Atmosféra toho místa je opravdu magická. Je úžasné, že se podařilo zničenou obec alespoň takto částečně objevit a zachránit. Určitě zde nejsme naposledy,“ říkají shodně němečtí návštěvníci. Zaniklou Lučinou se prochází ještě několik dalších turistů. Většinou jsou to Němci. I když je Lučina v Česku, čeští turisté ji zatím objevují jen velmi pomalu. Výjimkou jsou dvě mladé ženy, které do Lučiny přijely s dětmi z Plzně. Jedna z nich mě překvapila vzpomínkou na rok 2001, kdy jsem měl v její třídě na střední škole přednášku o práci novináře.

Zjišťuji, že do zaniklé Lučiny nevede žádná značka zakazující vjezd automobilům. Odcházím proto zpátky ke svému odstavenému autu. Nechce se mi riskovat zpáteční jízdu po naprosto děsivé cestě, kterou jsem původně přijel. Viděl jsem totiž, že jedno auto Lučinou projelo. I když se cítím jako vetřelec narušující poklidnou atmosféru tohoto opuštěného místa, projíždím pomalu Lučinou a sjíždím k hraničnímu přechodu. Za ním je na německé straně parkoviště, o kterém jsem se zmínil v úvodu. Při příští návštěvě Lučiny přijedu už z tohoto směru. Určitě si do Lučiny udělejte výlet, nebudete toho litovat.