Pavel Bosák: Pirát s malířskou paletou chce dobýt Plzeň a plánuje očistnou změnu ve vedení města

Řadu let jste žil a pracoval v USA, jak jste se tam vlastně dostal?
V součtu jsem prožil celkem asi 20 let v USA. Ještě za komunistů v roce 1987 jsem tam odcházel s matkou uprostřed gymnaziálních studií. Legálně, protože maminka se vdala do San Francisca. Ale než nás komunisti pustili, museli jsme si komplet zaplatit vzdělání. Nejprve jsem dokončil střední školu a pak vystudoval uměleckou grafiku na California College of the Arts, což je obdoba naší akademie výtvarného umění. Malováním obrazů se samozřejmě nelze hned začít živit, navíc jsme jako emigranti neměli takové zázemí. Začal jsem normálně pracovat v tiskárně jako nakladač papíru do tiskařských strojů. Teprve později jsem se uchytil jako grafik v grafickém studiu, které bylo nad tou tiskárnou. A grafikou se živím i v současné době. Mám firmu společně s manželkou, která je rovněž grafička. Během práce v USA jsme si vybudovali slušné portfolio klientů, což nám umožňuje dělat veškerou činnost pro zákazníky v zahraničí. Převážně se jedná o velké mezinárodní hotelové řetězce s hotely nejen v USA, ale například i v Karibiku nebo v Evropě. Jedná se většinou o propagační materiály, které hotely užívají každodenně ve svém provozu – katalogy, meníčka, různé letáky, bannery na internet, stránky, zkrátka obrovská škála grafických produktů.

Ta cesta do Plzně z USA tedy nebyla úplně přímočará?
Já jsem se v roce 1994 vrátil poprvé z USA do Česka. To jsem pracoval v Praze pro jednu reklamku. Tam jsem poznal svoji manželku a hned se do ní zamiloval. Po pár letech společného života a podnikání v Česku jsme se rozhodli odjet ještě zpět do USA, abychom měli více pracovních i životních příležitostí. Jeli jsme opět do San Francisca, kde má matka stále žije. Já si chtěl ještě splnit jeden sen. Asi rok jsem se zkoušel živit jen malováním obrazů a jejich prodejem. Zároveň jsem pracoval pro moji matku, která je restaurátorkou umění. Pomáhal jsem jí s retušemi. Ideální to celé moc nebylo. Prodal jsem asi jen osm obrazů. Takže jsme se s manželkou rozhodli znovu začít s byznysem. Založili jsme tam grafickou firmu, kterou máme dodnes. Po pár letech v USA jsme založili rodinu, koupili dům a žili si spokojeným životem.

Teď žijete v Plzni. Proč jste se rozhodl opět vrátit?
Rozhodli jsme se, když se u staršího syna schylovalo k tomu, že půjde do školy. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly doma, v Česku. Postupně začaly ztrácet Češtinu. Nechtěl jsem aby to dopadlo jako u jiných emigrantských rodin, kde děti se svými rodiči mluvily už jenom anglicky. Navíc se mi po Česku vždycky stýskalo. Jsem člověk, který má rád historii, hrady, místní krajinu, lidi… Museli jsme se rozhodnout, jestli dáme děti do školy v Americe a zůstanou navždy anglicky mluvícími Američany, nebo je vezmeme do ČR s tím, že se pokusíme alespoň část té jejich angličtiny udržet. V Česku je skvělé bilingvní vzdělání, určitě se tady lépe naučí anglicky, než česky v USA. V roce 2009 jsme se vrátili.

A nelitoval jste někdy toho rozhodnutí?
Rozhodně toho nelitujeme. Všichni jsme se tady nějakým způsobem našli. Základ byl v tom, že jsme si udrželi naši firmu, kterou jsme měli v USA. Virtuálně jsme pořád přítomni v USA, i když fyzicky žijeme tady. Jsme schopni pracovat na dálku. Také už jsme měli tady v Liticích připravené a hotové bydlení. Manželka má poblíž rodiče, což se fakt hodilo, když byly děti malé.

Jakým způsobem jste se dostal k politice?
Nejdříve to začalo v Liticích, kdy mě kamarád oslovil, zda bych nekandidoval za nezávislé sdružení v komunální politice. Pomáhal jsem jim nejprve s kampaní. Hned na první pokus jsme se ve volbách dostali do litického zastupitelstva. To bylo v roce 2010. Bavilo mě organizovat komunitní život, založili jsme celou řadu spolků. Potom se v zastupitelstvu začala opakovaně objevovat snaha vystavět zde velký průmyslový park přímo v sousedství Litic na poli, které je v první třídě ochrany zemědělského půdního fondu. Tahle půda se měla zabetonovat, aby tam vzniklo monstrum o rozloze 13 hektarů. To se samozřejmě nikomu z nás nelíbilo. Ale přišlo mi, že řada mých přátel a sousedů z Litic už hází flintu do žita. Měli pocit, že v naší zemi nemá smysl bojovat s větrnými mlýny, že jsou tady všechny věci už předem dohodnuté. Prý si to velcí páni stejně sami rozhodnou bez lidí a že se s tím nic neudělá.

A to se vám nelíbilo...
To mě fakt pobouřilo. Rozhodl jsem si to vzít za své. Ať nás třeba převálcují, ale bez boje se rozhodně nevzdáme. Nemůžeme ignorovat vůli celého městského obvodu, kde to nikdo nechtěl, kromě několika spoluvlastníků těch pozemků. Zorganizovali jsme politicko-právní kampaň, kdy se nám postupně přes správní řád a soudy podařilo alespoň dočasně ten projekt pozdržet, možná i zastavit. Je to velmi složitá kauza, stále ještě běží dva soudy. Čeká se na výsledky, jak to všechno dopadne. Tím začala má aktivistická činnost. Komunikoval jsem s médii, snažil jsem se dát najevo nejen občanům Litic, ale i celé Plzni, co se chystá. Zároveň se mi poodkrylo to temné pozadí kšeftů, které se tady v oblasti disponování s majetkem města odehrávají.

Toto pole na okraji Litic se Pavel Bosák už víc než pět let snaží ubránit před obřím průmyslovým parkem

Potom přišla nabídka kandidovat do městského zastupitelstva?
Dvě období jsem byl zastupitelem v Liticích. Až v roce 2018 jsem kandidoval do městského zastupitelstva. Tehdy to nějak vygradovalo, že jsem se dostal do konfliktu s vedením města Plzně, které zarputile hájilo zájmy investora toho průmyslového parku v Liticích. Automaticky jsem se stal jejich kritikem a jako kritik jsem získal alespoň nějakou míru rozpoznatelnosti mezi částí občanů ve městě. To oslovilo zástupce Pirátské strany, kteří v tu chvíli hledali svého lídra, chtěli nějakou výraznou osobnost se zkušenostmi z komunální politiky, který by byl schopen postavit se vedení Plzně ve volebním klání. Tehdy jsem kandidoval jako nestraník za Pirátskou stranu. Už v té době jsem vedl předvolební kampaň a získal jsem post v plzeňském městském zastupitelstvu, kde jsou Piráti v opozici.

Máte za sebou různé názorové střety s vedením města, kdy to mezi vámi jiskřilo nejvíce?
Není to tak dávno, kdy jsme se poměrně ostře střetli ohledně stavby pověstného Kreuzigerova domu v Borském parku. Stojím si za tím, že město mělo možnost tomuto projektu zabránit a trvám na tom, že od samotného začátku to bylo na zakázku, na stříbrném podnose naservírováno jednomu z podporovatelů tehdejší ODS. Ten to dostal za odměnu. Část pozemků v parku se najednou ocitla v soukromých rukou a město tomu projektu rozvinulo červený koberec, zatímco drtivá většina občanů Plzně byla proti.

Jak vnímáte politickou atmosféru v Plzni?
Plzeň je unikátní v jedné věci, na rozdíl od Prahy a dalších jiných měst se tady nikdy úplně nevyměnila politická garnitura. To mocenské jádro zde vždy mělo kontinuitu, pokud jsou tady nějaké nadstandardní zákulisní vztahy, tak měli možnost je za tu dobu upevnit, nechat vyzrát, zdokonalit... Alespoň co já mám informace například od developerů, tak když sem chce někdo přijít „zvenku“ má to hodně složité. Pokud ten developer není ochoten hrát s místním establishmentem, tak je odtud „vyštípán.“ Nemyslím si, že by v plzeňských podmínkách fungovala úplně volná hospodářská soutěž. Nejdéle vládnoucí ODS si dlouhá léta k sobě vždy vzala nějaký jiný politický doprovod, ale tomu doprovodu nikdy nepustila nejklíčovější posty. Zejména kontrolu strategického rozhodování, co se týká majetku, financí a rozvoje města. To vždy pevně v rukou držela ODS, hlavně technický úřad, který je především pro developery klíčovou institucí při povolovacích procesech. Oni svým partnerům dost často přenechali kulturu, sociální odbor, ty nesilové gesce, ta největší rozhodovací páka ale zůstává už od 90. let pevně v rukou ODS. A s tím jdou ruku v ruce i klíčové městské organizace jako je vodárna a teplárna. Proto si myslím, že je třeba udělat tu očistnou změnu. Tahle zatuchlá atmosféra by se měla provětrat. I kdyby se někdy v budoucnu měla vrátit k moci stejná strana, tak jenom samotné dočasné zpřetrhání oněch vazeb vyčistí prostor a umožní přirozeným a správným vztahům, aby se vyvinuly. Profitovat z toho bude volič. Najednou se budou vybírat projekty ne podle toho, jestli to prospívá nějakému konkrétnímu developerovi, že se mu dotáhne infrastruktura k jeho pozemku. Bude se rozhodovat podle toho, jestli je to pro město lepší, nebo ne.

Co konkrétně by chtěli Piráti z pozice primátora změnit?
Dnes už se obecně přijímá, že města mají mít velký podíl nájemního bydlení ve svém vlastnictví. Zkrátka je dobře, když radnice disponuje bytovým fondem nejen pro sociálně slabší občany, ale i pro běžné obyvatele. Musíme daleko radikálněji postupovat v nabývání bytů, ať už formou vlastní výstavby nebo vymíněním si části bytového fondu od developerů. Město může také byty nakupovat a bytový fond si tak agresivněji rozšířit, aby dostali příležitost lidé, kteří zde chtějí žít. Město by mělo mít nějakou páku, kterou bude ovlivňovat cenu nájmů tak, aby se neutrhla a nestala se nedostupnou pro běžného obyvatele.

Co pro vás znamená město Plzeň? Je pro vás něčím výjimečné?
Plzeň je město, kde se lidé umí bavit. Je tady cítit jistá uvolněnost a svobodomyslnost. Možná to vyplývá i z té naší tradice, že nás v roce 1945 osvobodila americká armáda. Pro Plzeň je unikátní samotná lokace města. Jako obrovské bohatství vnímám naše řeky. To, že tady máme v úzkém kontaktu divokou přírodu s hustou zástavbou. Mnoho z nás bydlí jen pár kroků od nádherného přírodního koryta řeky, kde je vegetace, ptactvo, klidová zóna. Ten reliéf podél řek umožňuje výstavbu cyklostezek. Máme zde obrovský potenciál pro cyklodopravu. Myslím si, že by si rozvoj této turisticko-dopravní infrastruktury zasloužil větší důraz. Já osobně miluji historii a historie Plzně mě nesmírně zajímá a fascinuje. Ať už se jedná o architekturu nebo o její obyvatele. Hodně turistů k nám přijíždí na návštěvu pivovaru, do zoo, ale já osobně jsem rád, že sem teď lidé přijíždějí právě kvůli historickému jádru. Máme nádherně opravenou katedrálu, synagogu, ale je tady spousta dalších zajímavých objektů, malé kostelíky, secesní fasády. Naprosto úžasnou věcí je ovšem celý sadový okruh, to je krásně zvládnutý kus urbanistiky. Má to teď atmosféru například jako francouzská města. Když mi přijede návštěva z USA, tak obvykle žasnou nad tím, jak se průmyslové město transformovalo v příjemný volnočasový prostor. Můžeme být ale pyšní na celý Plzeňský kraj, kde je obrovské množství nádherných památek.

Najdete si ještě čas na malování?
Mám dva zdroje inspirace, jeden je krajina v okolí Plzně, kam vyjíždím a dva až tři obrazy za rok si namaluji. Není to samozřejmě taková frekvence, jakou bych si představoval. Miluji, když se příroda na jaře nebo na podzim proměňuje. Během covidu, kdy se nemohlo moc cestovat, jsem podle fotografií nebo ze vzpomínek maloval krajinu v okolí San Francisca. Považuji se prioritně za krajináře, mám pár obrazů i figurálních, ale mám opravdu silný vztah k přírodě a ke krajině ve které žiji. Malování je pro mě především meditace, kdy mohu vyjádřit svoji lásku k přírodě a mohu s z ní vymalovat.

Pavel Bosák si užívá putování po krásách Česka s rodinou

Jak trávíte čas rodinou?
Máme obrovský rozptyl zájmů, jeden ze synů miluje závody Formule 1, tak spolu jezdíme na velké ceny do Rakouska, to opravdu se synem společně prožíváme. Další mojí vášní je horská cyklistika. Hlavně s druhým synem zase jezdím hodně na kole, jezdím i závod Král Šumavy. Jako rodina milujeme plzeňskou kulturu, osobně mám velmi rád vážnou hudbu. Starší syn lásku k hudbě podědil, skládá a publikuje nezávislá hudební díla, je také výtvarně nadaný. Mladší syn by v budoucnu rád studoval politologii nebo práva, baví ho politika. Asi bych měl dodat, že mám syny ve věku 16 a 18 let.

Povězte mi na závěr, jak moc vás baví plzeňská architektura?
V mojí vizi by se měla Plzeň trochu více rozletět. Ve srovnání s jinými městy se Plzeň drží strašně při zemi, co se týká rozvoje. Ty nejradikálnější věci, kterých jsme schopni je to, že se postaví na sebe pár kontejnerů a to se pak vydává za moderní architekturu. Projekt nové krajské galerie se také opět drží dost při zemi. Je zase velmi stroze konzervativní. Chtěl bych, aby se Plzeň oprostila od těch jednoduchých a levných materiálů. Tím myslím například i budovu Nového divadla. I když stálo tolik peněz, tak z něj vyzařuje ta snaha ušetřit, nepustit se z uzdy. Mohli bychom stavět menší věci, ale velkoryseji. To znamená pustit sem moderní a zajímavou architekturu. Ne vždy vybírat to nejlevnější řešení. Jednou po nás přijdou další generace, které se budou dívat na to, co jsme vybudovali, jako se my díváme zpátky. Vezměte si například synagogu, to je nádherné dílo, ve kterém jsou použity špičkové materiály, se kterými pracovali ti nejkvalitnější umělci. Chtěl bych, aby se naši potomci mohli jednou podívat a říct, že v Plzni máme něco, u čeho se vyplatí zastavit a vyfotografovat se před tím. Nahrazovat invenci tunou betonu je chyba… Není to jen o tom, přemostit jednu komunikaci jinou komunikací a odfajfkovat si to...

Jednou z dalších Pavlových radostí je pořádání každoroční slavnosti na zřícenině hradu v Plzni-Liticích. V několika ročnících jejich součástí bylo i ochotnické divadlo, které sám režíroval, a ve kterém si zahrál