Eutanazie u duševních nemocí – kontroverzní téma, které rozděluje odborníky i veřejnost. Proti hovoří příběh dívky s těžkou anorexií, které byla eutanazie schválena a na poslední chvíli si rozhodnutí rozmyslela. Dnes proti eutanázii vystupuje veřejně.

Influencerka Eugenia Cooney má miliony sledujících na YouTube i TikToku. Její extrémně vyhublá postava dlouhodobě vyvolává debaty – a také obavy odborníků. Zatímco pro některé fanoušky je symbolem vytrvalosti a „jinakosti“, pro lidi bojující s poruchami příjmu potravy může být spouštěčem k návratu do nemoci.

Neškodná poznámka o tom, že má někdo „pár kilo navíc“, nebo „že by mu prospělo zhubnout“? I taková slova se mohou hluboko zapsat do paměti a spustit poruchu příjmu potravy. Přečtěte si příběhy těch, kterým nevinné komentáře změnily život.

S body shamingem – tedy s urážkami a ponižováním kvůli vzhledu – se setkáváme nejen na sociálních sítích, ale i v rodinách a mezi přáteli. Často se objevuje ve formě „dobře míněných“ komentářů, které však mohou zraňovat stejně silně jako otevřené urážky.

Padání vlasů, změna jejich kvality nebo dokonce růst jemného chmýří po těle. Poruchy příjmu potravy, zejména anorexie, zasahují do fungování celého organismu — a vlasy nejsou výjimkou. Proč vypadávají? A dá se jejich zdraví vrátit zpátky?

„Nepřeháněj, vždyť nejsi tak hubená.“ „Čím jsme si to zasloužili?!“ A nebo ticho. Jaké jsou nejhorší reakce rodičů, když se jim dítě svěří s poruchou příjmu potravy? A proč některé věty dokážou zlomit víc než nemoc sama? Co říct a co raději nikdy neříkat? Nikdy není pozdě to zkusit jinak.

Zvracení, přejídání, výčitky. Ale taky normální váha, úsměv na veřejnosti a ticho za zavřenými dveřmi. Mentální bulimie je porucha, kterou si často dlouho nikdo nevšimne — ani okolí, ani samotný člověk, který s ní bojuje.

Jak říct rodičům, že mám poruchu příjmu potravy? Není snadné přiznat, že se s něčím trápíme – natož když jde o něco tak složitého a stigmatizovaného, jako je porucha příjmu potravy. Proč je důležité mluvit s rodiči, jak najít odvahu a slova, která pomohou, a co čekat po otevření tak těžkého tématu?

V roce 1944 se skupina zdravých mužů dobrovolně podrobila drastickému experimentu – půl roku žili na polovičním příjmu kalorií. A výsledky šokovaly. Minnesotský hladový experiment nám i po více než 80 letech dává děsivě přesný vhled do toho, co se děje v hlavě člověka, který hladoví, ať už dobrovolně, nebo ne.

V Česku může nabízet terapeutické služby téměř kdokoliv – a řada lidí to také dělá. Bez výcviku, bez vzdělání, bez odborného dohledu. Varovným příkladem je příběh dívky s anorexií, která hledala odbornou pomoc – ale místo toho se ze strany terapeutky dočkala výčitek a odsouzení.