Rodák ze Sušice zvládl během devíti let nacestovat stopem přes 300 tisíc kilometrů. Navštívil 86 zemí světa a vyzkoušel si mnoho povolání na všech obydlených kontinentech. V posledních letech mu na cestách dělá společnici fenka Corey, s níž o nevšední zážitky rozhodně není nouze. Slávek Král sám o sobě s nadsázkou říká, že je profesionální bezdomovec, který žije v batohu. O svých cestách s humorem vypráví na přednáškách a své nejlepší i hrůzostrašné zážitky zvládl sepsat také do knížky Stopařův průvodce zeměkoulí.
„Svůj první stop si vybavuji velmi dobře. Bylo mi tehdy patnáct let a byl jsem v prváku na střední. Holky z druháku říkaly, že jezdily domů stopem, tak jsem to šel taky zkusit. Nikdo mě nevzal. Znovu jsem to zkusil v osmnácti, a to jsme dojeli s kamarádem stopem do Itálie. Naposledy jsem jel stopem před pár dny z festivalu Cestomejdan,“ začíná se svým vyprávěním cestovatel Slávek Král.
Pro chudého studenta byla tato forma cestování skvělou příležitostí, jak se podívat do světa a zároveň ušetřit. Postupem času se z toho stal životní styl. „Bavili mě lidi a jejich příběhy. Potkávám jen úžasné lidi a je jedno, jestli jsou bohatí nebo chudí. Nevíte, co všechno vás potká a v tom je to dobrodružství. První cesta do Itálie mi ukázala, že je to možné. Vyjeli jsme v osm ráno a za pár hodin už jsme se koupali moři,“ popisuje.
Pár bodů v mapě, batoh, česká vlajka a zdvižený palec. Víc na cestu ani nepotřebuje. Před výpravou si Slávek Král určí, kolik času chce na cestách strávit a na vše potřebné se doptává místních.
„Dávám si tam i nějaké dobrovolnické akce, abych se aspoň někde na chvilku zastavil a dělal něco smysluplného. Takto se dá cestovat pořád. Byl jsem na pěti půlročních a dvou ročních cestách a ze všech jsem se vrátil bohatší, než když jsem odjel. Vyzkoušel jsem si práci na 40 místech v 19 státech na všech obydlených kontinentech. Sbíral jsem kiwi, myl auta, nádobí, byl jsem i včelař, učitel angličtiny i manager hostelu,“ vyjmenovává.
V hotelu je to sice fajn, ale nedostanete se mezi místní, míní dobrodruh. Díky stopování si s lidmi popovídá, získá zajímavé tipy a mnohdy ho nechají u sebe doma přespat či jej pozvou na domácí večeři. Ne všechny země jsou ale pro stopaře rájem. Nejhorší zážitky si přivezl například ze Španělska, Portugalska či Brazílie.
„Zrovna v té Brazílii mají lidé ze stopařů obrovský strach. Jede tam velká propaganda a fakenews o tom, že je všude nebezpečno. Pro mě byla nejhorší cesta mezi Rio de Janeirem a São Paulem, kde si lidé opravdu myslí, že je každý venku chce zabít. První otázka řidičů nebyla, kam jedu, ale jestli jim nechci ublížit. Bylo vidět, že se bojí. Naopak nejpřívětivější místa pro stopaře jsou ostrovní země,“ shrnuje stopař.
Ve své knize Stopařův průvodce zeměkoulí představuje Slávek Král přes 170 nejbláznivějších nejextrémnějších, nejlepších i nejhorších příběhů, které na cestách zažil. Řadu z nich s oblibou vypráví také na svých přednáškách. Jedním z nevšedních zážitků je i jeho zkušenost se squatováním v poušti.
Na trojmezí Chile, Argentiny a Bolivie se totiž cestovali nepodařilo sehnat odvoz. Začalo se stmívat a nocleh v poušti se nejevil jako něco dvakrát příjemného. Když se ale rozhlédl kolem, spatřil lodní kontejner, kde chyběla v okně mříž. „Byla to kancelář uprostřed pouště, což mi vůbec nedávalo smysl. Ale rozhodl jsem se tam přespat. Říkal jsem si, že aspoň nebudu muset vyklepávat písek ve spacáku. Ráno přijeli majitelé. Byla to policejní stanice. Policisté po chvilce mého vysvětlování jen řekli, že v pohodě a zase odjeli,“ vypráví s oblibou na přednáškách.
Z opuštěného kontejneru v poušti se vyklubala policejní stanice, foto: Slávek KrálČasem si Slávek splnil svůj sen a pořídil si fenku Corey, která se podobně jako její páníček vydala svůj první výlet do Itálie. Pak už následovala cesta na Balkán a dnes má chlupatá cestovatelka na kontě 28 navštívených států. Jediným větším zádrhelem zatím byla cesta do Japonska. „Dojeli jsme do Vladivostoku, kde nás kvůli razítku nepustili na trajekt a do Japonska jsme tak vůbec nejeli,“ vzpomíná cestovatel.
„Musel jsem se rychle dostat do Kazachstánu a ujet 7 000 kilometrů. Během této cesty mi ale vypršela víza. Z hranice mě tak přesunuli na policejní stanici, kde mi kontrolovali všechny fotky a zprávy,“ popisoval cestovatel na svém blogu svou situaci přímo z místa dění.
Kvůli psovi nemohl do cely ani do hotelu, a tak spal na chodbě policejní stanice. „Nemohli mě pustit, protože jsem neměl ta víza. Takže mě předvolali před soud, kde jsem musel vypovídat v ruštině, protože byla sobota a neměli překladatele,“ pokračuje. Nakonec se vše podařilo vyřešit, získal razítko a mohlo opět pokračovat. Ovšem jiným směrem, než byla země vycházejícího slunce. „Ale nevadí, jeli jsme jinam. Člověk se naučí hodně improvizovat,“ doplňuje Slávek.
Češi jsou národ pejskařů, a tak ani řidiči nemají problém zastavit stopaři a jeho čtyřnohému společníkovi. Posledních pět let už Slávek Král necestuje letadlem. Jednak chce snížit uhlíkovou stopu a také nechce Corey zbytečně stresovat.
První cestu absolvovala Corey ještě jako štěně, foto: Slávek Král„Jsou ale státy, kde to se psem není jednoduché. Přechod hranic není tak hrozný, ale mentalita lidí je úplně jiná. Například v muslimských státech jako je Turkmenistán, Tádžikistán nebo Uzbekistán, nemají lidé psa jako domácího mazlíčka. Říkali mi, ať toho psa nechám u silnice a pak že mě svezou. Nemají ke psům takové pouto jako my. Nemluvě o tom, že jsem v takových zemích nemohl se psem do mhd, obchodů, hotelů, parků nebo na pláž,“ popisuje úskalí cestování s psím parťákem.
Aktuálně píše Slávek svou druhou knihu, kterou chce doplnit o vlastní ilustrace. V kalendáři má také několik přednášek i festivalů. „Kousek od Plzně bude například koncem srpna festival Cestovatelská Střela v kulturním domě v Dolním Hradišti. Na akci budu mít svou přednášku a celkově to bude velmi našlapané,“ láká Slávek Král na akci, kterou organizuje.
Foto Slávek Král
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
