Výtvarník Ivan Nesveda stál u zrodu stovek loutek, jeho království je nyní ve Studiu Alfa DOLE

„Dozvíte se zde, jaké další profese, kromě herců, se v divadle na realizaci inscenace podílejí, jak se z obrázků stane pohádka nebo také kam, a jestli vůbec, chodí loutky do důchodu,“ představuje výtvarník nový edukativní program s názvem VIZITKA Divadla ALFA. Útulný prostor studia, který pojme zhruba šedesát osob, je až po strop naplněný loutkami, divadelními kostýmy, maskami a nejrůznějšími, často velmi prapodivnými rekvizitami. A řada z nich je dílem právě Ivana Nesvedy a jeho kolegů z Ateliéru Divadla ALFA.

První, co vás při pohledu na tu spoustu loutek napadne, je, že ten, kdo je vytvořil, musí být obdařen nadpozemským talentem. „Já například  jsem vůbec neuměl malovat, můj bratr, ten uměl malovat, nebo lépe řečeno umí malovat. Ale mě, stejně jako mého talentovaného bratra, přihlásili do lidušky a tam byla velice rázná paní profesorka, která to umění brala skutečně vážně, a tak jsem tam nějakým způsobem vydržel,“ vyvrací teorii o vrozeném talentu výtvarník.

K divadlu měl ale Ivan Nesveda velmi blízko v podstatě odjakživa. Jeho otec pracoval v Chebském divadle, kde malý Ivan hrál dětské role. „Skončil jsem asi v jedenácti nebo ve dvanácti letech, protože jsem už nechtěl hrát mluvené role,  to jsem tenkrát   hrál v inscenaci Půlnoční vítr. Mně se vlastně nikdy hrát nechtělo, nejradši jsem měl věci okolo divadla a hlavně tajemnou rekvizitárnu. A když jsem dodělal  devítiletku a rozhodovalo se, co se mnou dál, můj otec tenkrát zasedl ve Formance klubu Chebského divadla s Mirkem Cikánem, což byl dlouholetý a zkušený scénograf, a říkal: Co si myslíte, Mirku, že by ten můj kluk měl dělat? Zdeňku, jestli umí aspoň trochu kreslit, tak ho pošlete ho na scénografii,“ představuje výtvarník moment, který ho nasměroval na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově.

Nevystudoval ale obor Scénografie, kam se původně hlásil, ale i obor Hračky, kde se seznámil s lidmi, od loutkového  filmu i  divadla. „To mě zaujalo natolik, že jsem V Praze navštěvoval loutková představení a prostřednictvím svých pražských spolužáků jsem se potom seznámil i s lidmi, kteří se loutkovým divadlem zabývali profesionálně. A pak mne divadelní mašinérie umístila do dílen plzeňské Alfy, tenkrát ještě na Roudné, kde jsem asi v 19 letech, v roce 1978 hned po maturitě a bez vysněných prázdnin, začal pracovat jako řezbář, technolog,“ popisuje svou cestu Ivan Nesveda.

Po roce pak nastoupil na DAMU na obor Loutkářské scénografie a technologie, a již v druhém ročníku hostoval v našem tehdy nejprestižnějším loutkovém Divadle Drak a tak  hned  za první profesionální inscenaci kterou dělal, získal i první ocenění.  S Alfou ale styk nikdy nepřerušil, o prázdninách tu pracoval v dílnách, na brigádách a tam vytvořil svou druhou tentokrát již i mezinárodně oceňovanou inscenaci. Poté nastoupil do Ostravy, kde měl absolventské představení a po něm hned na vojnu. „Po ukončení té vojenské služby jsem nastoupil opět do Plzně, opět jako technolog, krátce jsem učil v Nýřanech, na lidušce a potom jsem nastoupil do divadla ALFA jako výtvarník, tam začala moje spolupráce s Tomášem Dvořákem, a to jak v Alfě, tak i v zahraničí. Dělali jsme v Drážďanech, ve Štětíně, dělali jsme velmi často v Naivním divadle v Liberci, jehož tvorba i tvůrci jsou nám blízké. A díky Tomášovi jsem začal vlastně dělat naplno práci scénografa, předtím jsem byl hlavně  technolog, řezbář, kašér, malíř,  prostě  člověk, který realizuje  vize někoho jiného. Ale od té doby jsem už pracoval jako šéf výpravy a scénograf v Alfě a kde jsem vytvořil většinu svých inscenací,“ vypráví výtvarník.

V další životní kapitole učil na Zámečku, na „umprumce“. Později se vrátil do divadla Alfa a tady vytrval až do důchodu, to bylo letos na konci června. „Od července jsem zde emeritním výtvarníkem a momentálně se  už jen  zabývám propagací blížící se  Skupovy Plzně a již zmíněnými edukačními pořady," uzavírá profesní putování umělec.

Ivan Nesveda byl v 90. letech také i jedním ze zákládajících členů amatérského spolku Loutkového divadla V Boudě a spolupracoval na několika jeho inscenacích. Tento neprofesionální loutkářský soubor působí v Plzni od svého založení v roce 1928 s nedobrovolnou přestávkou v období II. sv. války, v roce 1947 pak svoji činnost obnovil a aktivně pokračuje dodnes. Jeho prvním působištěm byla sokolovna na Borech.

Na loutkách pro toto divadlo se podílel i řezbář Karel Nosek, který pracoval s Josefem Skupou na Spejblovi a Hurvínkovi. Josef Skupa se dokonce podílel na návrhu prvního jeviště amatérského spolku, jeho první principál Josef Kašpar s ním totiž spolupracoval, byli přátelé. Soubor za dobu svého fungování změnil několikrát název, po založení právního subjektu v roce 1991 se jmenuje právě Loutkové divadlo V Boudě. Letos to je přesně 95 let od vzniku tohoto divadla a Ivan Nesvede u toho nemůže chybět. V listopadu bude v mázhauzu plzeňské radnice výstava, na jejíž vernisáži 13. 11. bude k vidění loutková ochutnávka chystaného představení  s výtvarníkovou nejnovější loutkou, kouzelníkem „Velkým Boudýnym“.

Kolik loutek výtvarník za celou svoji kariéru navrhl nebo realizoval, přesně sám neví. Celkem se podílel zhruba na 90 inscenacích, je tedy jisté, že čísla půjdou do stovek. Kde ale čerpá umělec inspiraci, v lidech kolem sebe nebo ve své fantazii? „Fantazie, ještě to tak“, hrozí se naoko, „loutku především formuje, to co musí umět a jaký charakter má vyjádřit,“ prozrazuje Ivan Nesveda. „Proto podoba té či oné loutky vychází hlavně z dramatické akce, ve které je aktérem. To znamená, že by měla umět vyjádřit, to co chce režisér, aby vyjádřila  a s jakou mírou expresivity , aby  to vyjádřila. Takže tu okolo sebe vidíte“, ukazuje po stěnách Studia, „loutky expresivní, máte tu loutky realistické, máte loutky, které jsou voděné iluzivně, takže nevidíme vodiče, máme loutky, kdy vodič je naopak partnerem té loutky,“ dodává.

 A prozrazuje na sebe alespoň to, že nejlépe se mu přemýšlí za chůze, do práce totiž ze svého domova chodí téměř vždy pěšky a nemá to zrovna blízko. „To si pak občas vytáhnu zápisník a po cestě si čmárám, nebo zapisuji,“ usmívá se výtvarník. Tak až ho někde cestou z Klatovské na Doubravku s hlavou skloněnou do zápisníku potkáte, prosím, uvolněte mu cestu, možná se totiž právě rodí další báječná loutka.