Covid-19 není hlavním problémem českého školství. Neměl by zakrýt další podstatné věci

Jako představitel jedné z pedagogických fakult se přirozeně účastním řady diskusí, sleduji mnoho vystoupení různých aktérů vzdělávací politiky. Že v různých diskuzích na internetu padají silná slova a projevuje se jistá neznalost stavu věcí, mne nepřekvapuje a vlastně ani nepohoršuje. Když však zaregistruji některé mediální výstupy osob, které se výrazně angažují v problematice vzdělávání, občas se nepřestávám divit.

Inspirován knihou Zdeňka Jirotky Saturnin, jsem se proto rozhodl zřídit Kancelář pro uvádění mediálních školských výstupů na pravou míru.  Poslední kapkou k jejímu založení byl předvolební speciál Událostí, komentářů věnovaný školství vysílaný na ČT24 23. dubna. V něm jsem se od pana poslance Karla Raise totiž dozvěděl, že se spolu s kolegy ze školského výboru výrazně zasloužil, aby vysokoškolští pracovníci byli přednostně očkováni.

Protože pracuji na univerzitě, vím, jaká je situace opravdu. Pokud je někdo očkován, pak nikoliv z důvodu, že je pracovníkem vysoké školy, ale proto, že spadá do takové věkové či jiné kategorie, v níž očkování bylo umožněno. Uvědomil jsem si při tom však i jinou důležitou věc. Není asi úplně podstatné, co říká pan poslanec v rámci předvolebního boje, to je možné brát s jistým nadhledem, ale mluví-li se o učitelích, pedagogických pracovnících apod., lidé se obvykle domnívají, že se mluví vždy o všech, tedy i o těch na vysokých školách, a to bez ohledu na to, v jakém kontextu se to zmiňuje. Proto si veřejnost si obvykle myslí, že například očkování se vztahuje i na vysokoškolské učitele, stejně jako že se na ně vztahuje například zvyšování platů atd., příkladů mám mezi přáteli a známými mnoho.

Kancelář pro uvádění mediálních školských výstupů na pravou míru k tomu proto zjistila toto: Je pravda, že učitelé na vysoké škole mají stejně dlouhou dovolenou jako jejich kolegové na základních a středních školách. Také je pravda, že rozvolnění výuky od 26. dubna nastalo jak na středních, tak i na vysokých školách, obojí se týká praktické výuky žáků a studentů. Vyučující daných předmětů na středních školách mohli být v k tomuto datu z titulu svého povolání již očkováni, vyučující na vysokých školách však nikoliv. Kanceláři se však nepodařilo zjistit, proč tomu tak je.

Kancelář ovšem dále zjistila i další zajímavé věci. Není učitel jako učitel. Totiž ne každý učitel je absolventem pedagogické fakulty, jak se obvykle v médiích uvádí a jak je tomu v představách veřejnosti. Jistě není nutné dokládat konkrétní fakta, protože každý moderní kriticky myslící člověk je schopný si tuto informaci dohledat. Podobně je třeba také možné dohledat, že z návrhu  zákona o pedagogických pracovnících vyplývá, že platy učitelů v regionálním školství, tedy učitelů pracujících v MŠ, ZŠ, SŠ a VOŠ, by měly být svázány s průměrnou měsíční mzdou v ČR ve výši minimálně  130 procent. Kancelář také konstatuje, že VŠ si v tomto směru dělají, co samy chtějí.

Na rozdíl od regionálního školství, kde se uplatňují na všech školách srovnatelné platové tabulky, má každá VŠ svůj vnitřní platový předpis. Rozdíly platů jsou proto mezi různými VŠ značné. Možná je ale zajímavá informace, že průměrná mzda na VŠ je nyní 128 procent průměrné mzdy v ČR a že podíl na VŠ v rozpočtu MŠMT v posledních letech neustále klesá. Kancelář proto zaměstnancům na VŠ doporučuje, aby v kontextu novely zákona o pedagogických zvážili pracovnících pozici učitele na střední škole. V roce 2020 totiž byla jejich průměrná mzda nižší než u jejich středoškolských kolegů, navíc odborníci jsou ve školství potřeba a učitelů je málo.

Možná se laskavému čtenáři zdá být nesmyslné, že v nadsázce odkazuji na jakousi podivnou Kancelář a knihu, kterou ani nemusí znát. Mám sice představu, že znalost kontextu této knihy patří k všeobecnému přehledu, jenže brzy možná patřit nebude. Požadavek na její přečtení se totiž může v rámci vzdělávání jevit jen zbytečným přežitkem, protože příliš nesouzní s jedním hlavních cílů Strategie 2030+: zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných k aktivnímu občanskému, profesnímu a osobnímu životu. Co ale můžete čekat od představitele pedagogické fakulty, která se jen obává „o svůj vlastní, zahnívající rybníček“. Tato slova jsem nalezl v textu, který mi předal jeden ze senátorů jako svůj pohled na pedagogické fakulty, když jsem s ním diskutoval své výhrady k novele zákona o pedagogických pracovnících. Pana senátora si vážím a nemyslím si o něm nic špatného, ale přece jenom mne tato a i další slova překvapila.

Rozumím velmi dobře tomu a hlásím se k tomu, že cílem strategií, reforem a změn má být, aby učitelé nesoustředili pozornost jen na obsahovou znalost předmětů a jejich mechanickou reprodukci, ale zaměřili se i na hlubší porozumění probírané látce, na motivaci žáků, na rozvoj jejich kritického myšlení, schopnosti spolupracovat a hledat společná řešení. Jen mám obavy, jestli někteří aktéři vzdělávací politiky nepodléhají hlasitým požadavkům některých lidí či skupin bez toho, aby zkoumali souvislosti, a jestli se opravdu zaměřují vždy na hlubší porozumění tématu.

Lámu si hlavu například nad následujícím. Vnímám, že pedagogickým fakultám se s oblibou vyčítá, že jejich absolventi jsou velmi dobře připraveni teoreticky, ale to, co jim chybí především, je nedostatek praxe a praktické zkušenosti. Říká to řada ředitelů, s kterými se potkávám, čtu to ledaskde, říkal to i pan ministr při startu reformy vzdělávání budoucích učitelů. Beru tedy jako fakt, že máme například výrazně navýšit podíl praxí. Zároveň se ale dozvídám, že jedním z cílů novely zákona o pedagogických pracovnících je nalákat do škol odborníky. Z kontextu je zřejmé, že se nejedná o absolventy učitelských programů, ale že jde o odborníky z jiných oborů. Předpokládám, že jejich teoretická znalost oboru je sice v řadě případů větší než u našich studentů, ale ptám se, jestli u nich nebude vadit, že mají obvykle málo relevantní praxe a malé didaktické dovednosti.

Pochopitelně nevylučuji, že někteří mohou pracovat s dětmi třeba ve Skautu a potřebné zkušenosti jim opravdu nechybí, ale jako systémovém přístupu tomu moc nerozumím. I v řadě jiných záležitostí si možná kladu jen špatné otázky,  nevidím správně  souvislosti a dělám chyby. Možná by mi stačilo vygůglit, přečíst a vidět hned zaručeně správná, jasná a vlastně jednoduchá řešení. Různí lidé jich ostatně i v médiích nabízejí mnoho. Vždyť je to přeci tak snadné! Ale…, co když ne?