Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Pravdou je, že výšková nemoc mi zhatila plány. Nejen, že reálně hrozila evakuace z této výšky vrtulníkem a návštěva nemocnice v Káthmandú, což si žádný cestovatel nepřeje. Stačí se procházet centrem hlavního města a o místní hygieně si uděláte rychlý obrázek. Nepředpokládám, že by v místních nemocnicích vůbec přišli do styku se slovem „hygiena“.
Ale původně jsem se ještě týž den výstupu na Gokyo Ri chtěla začít vracet a přespat v Machhermu. Nestalo se tak a bylo otázkou, jak se budu cítit po dni ve „vopici“ a bez jídla. Očekávala jsem slabost, ale stav se mírně lepšil. Při kontrole kyslíku byly hodnoty o něco lepší, přesto stále dost nízké. Riskla jsem tedy snídani a doufala, že ji udržím v těle. Obyčejný toast s marmeládou byl jako narozeninový dort. Tak málo stačí v takové nadmořské výšce a po takovém dni!
Neděle, 8. ledna 2023, 09:01
Ráno jsem se probudila a při popadnutí ručníku jsem odhalila volně ležící filtr na vodu. „Bordelářka“ -. by si leckdo mohl myslet. Ve skutečnosti to byl obrovský průšvih. V Nepálu si musíte buď filtrovat vodu nebo si ji kupovat. Čím výš jste, tím je...
Rychle se mi skrz toast vracel apetit a hlavně energie. Z Gokya jsem tedy dnes chtěla dojít až do Portse Tenga. Řekla bych slušný výkon. Nahoru mi to i s aklimatizačním dnem zabralo čtyři dny a dolů bych chtěla být za několik hodin. Vyrazila jsem a již s úsměvem scházela dolů a níž. Je to k neuvěření, ale každým krokem mi bylo lépe. Před schody na cestě do Machherma jsem již cítila, jak se mohu i rozhlížet okolo a užívat si posledních pohledů. Měsíční krajinou jsem šla téměř celý den. V Machhermu jsem se zastavila na oběd. Po dni hladovky jsem rovnou chtěla Dal Bhat na nahnání energie. Jakmile jsem po obědě vystoupala na svah, který vedl až do Dole, tak začal foukat protivítr. Nejsem si vědoma, že by mi foukal na cestě nahoru do zad. Ale jít proti větru je unavující a nepříjemné.
Vesničkou Dole jsem jen proběhla bez zastávky. Za ní se již znovu začaly objevovat první křoviny a před Portse Tenga i stromy. Je zvláštní, jak i pohled na tu mírnou zeleň, vám dodá další kus energie a hlavně optimismu. Příroda je mocná a je naší součástí, aniž bychom si to možná tolik uvědomovali. Přespání v Portse Tenga bylo opět pohodové. Ten den, pokud bych se nezdržela v pomalejší kuchyni v Machhermu, bych zřejmě mohla dojít až do Namche Bazaar. Já ale chtěla v plné síle jít hned na startu dne do kopce Mong La. Nikoliv po několika hodinách chůze a zhruba 23 kilometrech v nohách.
Neděle, 1. ledna 2023, 11:30
Po dni „volna“ (čtěte aklimatizace) je čas putovat dál. Dál nahoru. Jakmile vystoupáte „pár“ schodů nad Namche Bazaar, tak jdete téměř po rovince. Rovinka znamená v případě Nepálu nejméně lehce dolů, pár schodů nahoru nebo strmě do kopečka. A tak...
Ráno jsem doufala, že Mong La zabere po debatách s místními ideálně hodinu. Já se neřadím k nejrychlejším sprinterům Himalájí (a nestydím se za to!), proto jsem si dávala hodinu a půl. Jaké překvapení bylo, když jsem došla k informační ceduli, která oznamovala dobu chůze dvě hodiny. Přitom bych řekla, že tentokrát se tyto informační cedule trefovali do mého času. Trošku mi tedy po snídani bude horko… Funěla jsem do kopce a ani předchozí pobyt v mnohem vyšší nadmořské výšce mi na rychlosti nepřidal. Po milionech zastávkách na popadnutí dechu jsem se objevila nahoře a byla ráda, že jsem vlastně snad celý svůj výlet zvládla. Cho Oyu zmizela z dohledu již nad Portse Tenga a nyní byla k vidění ikonická Ama Dablam. Každým krokem blíž a blíž k Namche Bazaar se poodkrýval i Mount Everest.
A byla jsem zpátky! V Namche Bazaar jsem si vyhlédla lodžii, která byla naprosto útulná a paní domácí skvělá kuchařka. Ochutnala jsme zde asi nejlepší Dal Bhat v Himalájích. Pro mě bych řekla i nejlepší v celém Nepálu! Při loučení mi dala šálu kolem krku, která se v Nepálu dává pro úspěšný návrat a splnění svých snů. Ještě včera a předchozí dny jsem s úsměvem mávala okolo a říkala „Sbohem, už se nikdy neuvidíme!“ a po tomhle gestu mi zůstaly v očích slzy a na rtech slova „Doufám, že se brzy uvidíme!“.
Řekla bych, že tento himalájský výlet pro mne skončil tak, jako ten předchozí. Splněním cílů, nespočtem zážitků a rychlým zapomenutím bolestí. Tak rychle se zapomíná, když je vám dobře a vynořují se již jen ty neuvěřitelné zážitky. A co bych všem vzkázala? Do Nepálu jeďte! Sami! Ne s průvodcem! Za ušetřené peníze toho zvládnete v Nepálu spoustu! Jako sama žena jsme se v Nepálu cítila bezpečněji než v Evropě. Kultura je tam jiná, jídlo ač chudé, tak chutné. Není čeho se bát. Nakonec ani té výškovky, ani svých limitů. Vždyť všechny naše fyzické i psychické hranice si určujeme jen my sami. A i cesta je cíl!
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
