Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Ráno jsem se probudila a při popadnutí ručníku jsem odhalila volně ležící filtr na vodu. „Bordelářka“ -. by si leckdo mohl myslet. Ve skutečnosti to byl obrovský průšvih. V Nepálu si musíte buď filtrovat vodu nebo si ji kupovat. Čím výš jste, tím je samozřejmě dražší. Mnohem lepší je používat filtr na vodu nebo tablety do vody. S tabletami nemám zkušenost – hodně cestovatelů si ale stěžuje na chemickou pachuť. Proto raději používám filtr na vodu. Jenže na něm je zdůrazněno, že filtr nesmí být zmrazen. A hádejte, co udělá voda v lodžii nad 3500m.n.m., pokud s ní nespíte ve spacáku?
Autorka textu je fotografka a cestovatelka. Do Nepálu se vypravila už podruhé. Pokud je to možné, cestuje se svým věrným psím společníkem. Její vysněnou zemí je Nový Zéland.
Všechno zmrzne. Kousek před cílem a já si zadělám na problém s vodou. Riskla jsem variantu, že filtr proliji horkým čajem, zprovozním ho a budu věřit. I když v noci spíte sami, tak vlastně sami nespíte. Často si do spacáku dáte nejen filtr, ale i mobilní telefon s powerbankou, aby se lépe nabíjel. A zkusili jste promrzlí pít studenou vodu? Moc dobře to nejde. Takže spíte i s lahví vody, aby byla v noci nebo ráno pitelná.
Aklimatizační den v Machhermu jsem strávila výstupem na malý kopeček naproti. Pan domácí mi řekl, že z něj jde vidět Everest. Z Machherma se dá hezky kochat okolními velikány. Člověk si zde již připadá hodně maličký. Na horizontu kopečku u rozcestí jsem zároveň měla celou zítřejší cestu jako na dlani. Zítra povedou mé kroky do Gokya (4790 m.n.m.). A cesta se zdála docela pohodová takto „z dálky“. Celý aklimatizační výlet mi zabral zhruba tři hodiny a vrátila jsem se s mírnou bolestí hlavy. Doufala jsem, že za to mohl vítr, který mne zastihl při zpáteční cestě. Byl hodně nepříjemný.
Dal Bhat je v Nepálu něco jako pro nás svíčkováV Nepálu je národním jídlem Dal Bhat. Ten si dávají běžní obyvatelé k snídani, obědu i večeři. Je to rýže s čočkou. Vlastně zde jsem se naučila jíst čočku. Do té doby jsem jí obcházela, jak jsem mohla, pokud nestal Nový rok. Čočka je ve formě polévky. Poté se k této směsi podává zelenina na kari, pak choi, nakládaná zelenina a placka. Pokud chcete můžete si místy dát i Dal Bhat s masem, kde přibyde mistička s kuřecím masem v masale.
Celé dohromady je to ohromně syté a dobré. Tento výlet jsem tedy vsázela především na Dal Bhat. Každá rodina ho dělá mírně jinak. Po obědě jsem panu domácímu ukázala fotky z výletu a on mi potvrdil, že to, co jsem vyfotila mezi vrcholky byl opravdu Everest. No krásná práce! Tři hodiny kašlání, supění a taková fotka na závěr!
Po vyspání v první lodžii, kde jsem potřebovala nejen spacák, ale i přikrývky, jsem vyrazila dál. Znovu jsem vyšla na malý kopeček za vesnicí, na který jsem stoupala včera. Nešla jsem ale po jeho vrstevnici nahoru, nýbrž dolů do údolí. Z kopečku šlo vidět pár baráčků. Nevypadaly vzdáleně a byla to jediná možná zastávka mezi Machhermem a Gokyem. Nestavili jsme zde, ale cesta k nim trvala zhruba hodinu a půl. Přitom se zdály opravdu jako „co by kamenem dohodil“.
Cesta vedla okolo vrcholu, za kterým by již měly být vidět jezera Gokyo lakes. Systém Gokyo se skládá z 19 různě velkých jezer. Těch, které se ale běžně navštěvují, je pouze pět. První dvě potkáte cestou do Gokya. Třetí – hlavní – leží přímo u vesničky Gokyo. Další dvě pak je možné navštívit cestou do základního tábora Cho Oyu. Jaká chyba si bylo myslet, že to je jen rovinka. Rovinka se mírně naklonila do kopce, na kterém mě čekaly… schody! Už jsem se zmínila u de… zorientovaných lidech? Příjemné šlapání to rozhodně nebylo. Jen mě hnala vidina toho, že každým krokem se přibližuji cíli cesty. Za zhruba další hodinku chůze jsem spatřila jezero, u kterého se fotili turisté. Tak jsem s nadšením vyrazila se také fotografovat.
Marně jsem se ale rozhlížela po ubytování. Až po nafocení jsem zjistila, že toto je druhé jezero a do Gokya ještě musím máknout. Po desítkách minut další chůze v téměř měsíční krajině, kde neroste vůbec nic a místo keřů procházíte pouze okolo kamenů různě popadaných okolo, začala prokukovat azurová hladina hlavního jezera Dudh Pokhari. Toto místo je takové nepálské Lago di Garda. I kdybyste v Itálii byli, sednete si z těch výhledů na zadek. Den prosedíte a jen koukáte okolo a stejně se můžete druhý posadit a prokoukat dalších 24 hodin.
Ještě odpoledne jsem vyrazila na kopeček, který odděloval Gokyo od ledovce Ngozumba, který je nejdelším ledovcem v Himalájích. Stanula jsem přímo nad ním a byla překvapena. Ledovec zdaleka není to, co vidíme v dokumentech v televizi. Žádný azurový, zelenomodrý nebo jen obyčejný bílý led. Nic z toho. Pode mnou byla jen šedá zem. Občas šeď rozbila malá tůňka. Ale naprosté himalájské ticho protínalo mnoho zvuků. Bylo to jako stát u dálnice. Podivné praskání, loupání bylo následováno zvukem sesuvů, aniž byste měli šanci spatřit, kde se co zrovna sype. Občas zaznělo větší šplouchnutí. Bylo to zvláštní a téměř děsuplné. Pohyb ledovce se z různých zdrojů liší, uvedu ale příklad z roku 2012, kdy se běžný pohyb ledovce za rok udával kolem pěti metrů. Přes tento ledovec vede cesta Cho La passem, který propojuje trek ke Gokyu s trekem do Everest Base Campu. Každý rok vzhledem k pohybu ledovce vede cesta nepatrně jinudy.
Himalájský hřeben s malou vyčnívající Pumori, dominantním Everestem, Nuptse, Lhotse a Makalu. Opravdu vše na dlaniDruhý den jsem se vydala na vrchol mého dobrodružství. Byl to výstup na Gokyo Ri. Od pohledu budí tento kopeček u vesnice respekt. Je vysoký necelých 600 metrů a běžně by se jednalo o naprosto pohodovou túru, kdybyste se ovšem nepohybovali ve výšce okolo 5000 m.n.m. Tady už dech dochází slušně! Až mě překvapilo, jak bylo Gokyo Ri podobné výstupu z Monjo do Namche Bazaar. Na tomto kopečku není žádný oddych. Žádná rovinka. Šlapete průměrně 2-3 hodiny do kopce. Stále. Klidně po malých krůčkách, ale stále do kopce. Pokud si chcete odpočinout na kamenech okolo a posadíte se, tak se zapíráte nohama proti kopci. Je to prostě dva kilometry stále do kopce. Zprvu vyšlapanýma prašnýma cestičkama.
Potom se ocitnete na holém placu, který vede nahoru až dojdete znovu k trochu prašným cestičkám lemovaným kamením. V hlavě mi šrotovalo jen „levá, Pravá“ a „nádech, výdech, nádech“. Nejdříve se nadechujete, co deset kroků, potom každých pět kroků až u vrcholu to zkracujete na každé tři kroky. Brzy jsem poznala, že se nacházím v polovině, tedy na hranici zmiňovaných pěti tisíc metrů nad mořem. Bolí mě v této výšce třaskavě hlava. S každým krokem to bylo další krok k větší a větší bolesti. Skrze bolest hlavy se mi jemně rozostřilo vidění. Takže i ta slova o tom, že „výstup stojí za ten výhled“ není úplně pravda. Pro mě to znamená si důkladně vše zdokumentovat fotoaparátem, abych si doma mohla říci „výhled stál za to“. Na místě si to prostě tolik neužívám. Na vrcholu jsem byla naměkko, že jsem, jako mimochodem miliony turistů přede mnou, dokázala zvednout svůj kancelářský zadek a vydrápat se do takové výšky. Zda ty pohledy stály za to, můžete zhodnotit sami.
Neděle, 1. ledna 2023, 11:30
Po dni „volna“ (čtěte aklimatizace) je čas putovat dál. Dál nahoru. Jakmile vystoupáte „pár“ schodů nad Namche Bazaar, tak jdete téměř po rovince. Rovinka znamená v případě Nepálu nejméně lehce dolů, pár schodů nahoru nebo strmě do kopečka. A tak...
Cestou dolů mě zastihl znovu protivný vítr. Hlava mě nepřestávala bolest a jakmile jsem téměř doklouzala prašnými cestičkami z Gokyo Ri dolů, objevila se navíc velká slabost v nohách. Přesun z Gokya alespoň do Machherma ještě týž den jsem rychle zavrhla. Ubytovala jsem se v lodžii, kde měřili saturaci kyslíku v krvi a nechala si ji hned změřit. Cítila jsem neskutečně unavená. Jako bych tři dny nespala. Do toho občasné kašlání, neskutečná bolest hlavy, mlhavě slzavé vidění, slabost nohou. Dost podobný stav po pořádné propařené noci.
Naměřená hodnota mi skáče mezi 72-77. Věděla jsem o případu sportovce, kterého odváželi vrtulníkem z Gokya kvůli akutní horské nemoci. Měl modravé rty a hodnotu 64. Já se tedy pohybovala zhruba 1-2 stupně nad touto hodnotou. Opravdu mi dobře nebylo. A přitom jsem pro aklimatizaci dělala první – poslední. Proto jsou Himaláje nevyzpytatelné. Někdy můžete hrozně moc chtít, ale vaše tělo vystaví stopku. Neměla jsem hlad, ale večer jsem se domluvila s domácím, který mě měřil hodně bojácnými pohledy, že zkusím sníst alespoň rýži. Vzala jsem si tři sousta a vrhla se na pláteček ozdobné mrkve. Byl krásně vykrojený a… na záchod jsem běžela neskutečnou rychlostí. Plátek mrkve a tři vidličky rýže ze mě vylítly pěkně rychle. Zvracení jen podtrhlo, že jsem chytla výškovou nemoc. Noc jsem strávila na černém čaji a doufala, že se pořádně vyspím, jako jsem ostatně prospala celé odpoledne, a budu se moci vrátit po svých zpátky. Zpátky dolů a domů.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
