KOMENTÁŘ: Chaos jako Babišova metoda vládnutí. Čekají nás zajímavé časy

Samozřejmě, kdo chce, může vládu omlouvat. Po čtyřech letech krize, hyperinflace a poklesu životní úrovně by bylo téměř zázrakem, kdyby premiér obhajující vládnutí získal víc než minule. To se v Česku nepovedlo nikdy nikomu. Jenže přesto se nelze s tímto výsledkem spokojit. Často se opakuje, že vláda selhala v komunikaci – ale to je jen pohodlná zkratka. Skutečný problém leží jinde: ve slabé politické práci. V tom, co vláda (ne)prosadila, jak působila navenek, jakou měla motivaci, tah na branku, jasně pojmenovaná témata. A v tomto směru příliš přesvědčivá nebyla. Proto je výsledek takový, jaký je – očekávatelný.

Za zmínku stojí i to, kam se část hlasů uvnitř vládního tábora přesunula. Výrazně si polepšili samostatně kandidující Piráti a Starostové – dohromady získali zhruba o čtvrtinu víc hlasů než při minulých volbách, kdy šli do voleb společně. To není jen technikálie, ale jasný vzkaz. Zejména uvnitř ODS to nepochybně otevře ostrou debatu – o strategii, o tématech i o tom, co dál.

Babišův vysavač a slabí partneři

Překvapením voleb byli Motoristé, když se na rozdíl od komunistů do Sněmovny dostali. Přes všechny problémy a přešlapy se jim podařilo vzít si kus politického prostoru pro sebe. Naopak smutný je bezesporu Tomio Okamura. Letos vedl do voleb koalici několika stran, postavenou s ambicí na dvouciferný výsledek. Očekával víc než před čtyřmi lety, kdy kandidoval samostatně. Jenže výsledek je horší – a samotná SPD si odnáší jen deset mandátů. To je výprask první kategorie. V běžné straně by to znamenalo konec předsedy. Jenže SPD není běžná strana. Je to strana, kde je Okamura nezpochybnitelným a nenahraditelným vůdcem. A jako takový se sám neodvolá. 

Babiš mezitím opět potvrdil svůj talent: zatímco v minulosti dokázal své koaliční partnery vysát až během vládního období, komunisté a sociální demokraté by mohli vyprávět – kdyby je ještě někdo poslouchal. Tentokrát ale předvedl něco navíc. Vysál všechny potenciální koaliční partnery už předem. Vzal milion propadlých hlasů a dost z něj převzal pod svá křídla. Instinkt by proto měl oběma menším stranám, které teď vyjednávají o vládě, napovídat krajní opatrnost. Ale zároveň vědí, že jiná možnost není – bez nich by to Babiš nesložil.

Pro Českou republiku z toho možná plyne aspoň jedno malé pozitivum: nejradikálnější síly, které otevřeně hlásaly odchod z EU a NATO, volby prohrály. SPD oslabila, Stačilo! propadlo. A Babiš sám v poslední fázi kampaně výrazně utlumil svůj protizápadní tón. Dává to naději, že nový kabinet bude alespoň zahraničněpoliticky opatrnější, než jsme se chvíli obávali.

Ani tak ale nelze čekat hladký provoz. Babiš bude odkázán na dvě menší strany, které stojí na opačných koncích rozpočtové osy. Motoristé hlásají malý stát a vyrovnaný rozpočet, SPD i ANO naopak slibují štědrost, dotace a masivní výdaje. Tenhle střet je téměř nevyhnutelný – a dost možná dopadne tak, že motoristé svůj program rychle zahodí. Babiš je zkušený v tom, jak menší partnery umlčet, rozložit nebo zneviditelnit. A voliči, kteří čekají reformní drive, se mohou brzy dočkat deziluze.

Ani předchozí Babišovy vlády nebyly o stabilitě. Kabinet s ČSSD vydržel jen díky sebevražedné touze sociálních demokratů držet se u moci až do hořkého konce. Vláda z let 2018–2021 byla přehlídkou ad hoc rozhodnutí a na koleně vytvořených obratů. Nové uspořádání zřejmě nebude jiné. Po letech relativního klidu s Petrem Fialou se vracíme do éry, kde se vládne z tiskovek, přes Facebook a podle aktuální nálady. Chaos jako metoda. A Andrej Babiš v jeho středu.

Pravděpodobně se mu to nějakou dobu podaří udržet. Ale i pro něj platí zákony politické gravitace. Je možné, že v určité chvíli, snad za rok a půl, sám usoudí, že další řízení kabinetu už nemá smysl. Prezidentská kandidatura mu může nabídnout elegantní odchod – důstojný exit z vlády, kterou sice zkonstruoval, ale která mu téměř jistě začne přerůstat přes hlavu.